Devonské moře vypadá na slunečných fotkách krotce a mile, ale zdání klame. Za prudkých bouří je teprve znát, že je to přes všechnu azurovost nespoutaný Atlantik, který po staletí ukusuje z pobřežních skal a lidé s ním svádějí velmi nerovnou bitvu.
Ostatně někdy jsou to právě lidé a jejich chamtivost, která je hlavní příčinou katastrofy.
Nejvýmluvnější příklad máme jen pár mil od Hope Cove - vesnice Hallsands, kterou 26. ledna roku 1917 doslova a do písmene vzalo moře a smetlo ji z povrchu zemského.
Je těžké dnes při pohledu na pár zbylých trosek uvěřit, že tu stávala živá rybářské vesnice, s pláží, molem, ulicí, která měla po obou stranách řady domů a dokonce i s vlastní hospodou. Žilo tu přes 150 obyvatel, kteří se živili především rybolovem, lovem krabů a také tím, co nakonec způsobilo zkázu celé vesnice - těžbou písku a oblázků z pláže. Na konci 19. století se totiž začaly masivně rozrůstat doky v blízkém Plymouthu a na stavbu obrovských betonových struktur byl potřeba písek a štěrk, který se přidával do cementu. Intenzivní těžba tak pomalu odčerpávala přirozenou bariéru, chránící až dosud vesnici před přílivem a bouřemi. Stavitelé a těžaři se domnívali, že odtěžený materiál moře přirozeně "doplní" novými náplavami. Dnes už víme, že část depozit, která dodnes chrání některé sousední vesnice před přímým útokem moře, pocházejí ještě z doby ledové a tudíž jsou nenahraditelné.
Tady je na historické fotografii vidět ulice s dvěma řadami domů i přilehlá pláž. Na další fotce, z roku 2009 je vše, co z Hallsands zůstalo. Dům, který je na historické fotce vpravo, s bílou štítovou zdí, dveřmi a oknem, je na moderní fotografii nezřetelně vidět vpravo vzadu, těsně nad mořem.
Podle vyprávění poslední pamětnice toho osudného lednového dne zuřila bouře už od rána. Byl mimořádně vysoký příliv a stále sílící vítr vlny dál zdvihal a hnal proti pobřeží. Obyvatelé přesto věřili, že bouři přestojí, jako už mnohokrát předtím. Utěsnili zápraží domů pytli s pískem, zavřeli okenice a čekali, až se vichr přežene. Ten však namísto toho dál sílil.
Bylo už hodně po setmění, když se první vlny začaly přelévat přes střechy domů. Střechy, které byly převážně doškové a které nemohly vodu zadržet. Voda se do domů valila ze všech stran - rozbitými dveřmi, okny i rozpadajícími se střechami. Je doslova zázrak, že se všem obyvatelům podařilo uprostřed té strašlivé noci utéct nahoru na útesy, takže ani jeden člověk nezahynul a jen pár bylo lehce zraněných. Ze svého majetku nicméně nezachránili vůbec nic.
Bouře pokračovala celý další den a vesničané tak mohli z útesů sledovat, jak se rozpadá jeden dům za druhým...do večera zmizelo v moři celkem 29 domů a stát zůstal jediný!
Celá pláž a bariéra zmizely úplně, moře je strhlo a odneslo beze zbytku. Domy, které stály původně několik desítek metrů od moře, se proměnily v trosky, tyčící se teď přímo nad mořskou hladinou. Vesnice Hallsands byla pryč.
Lidé už se do Hallsands nikdy nevrátili. Část trosek vesnice ostatně zůstala odříznuta na skaliscích a je dostupná jen horolezcům. V pozdějších letech byly sice obnoveny dva z domů, postavené o něco výše než zbytek vesnice, jen jediný byl však obydlený trvale - poslední pamětnicí a obyvatelkou Hallsands, která zažila jejich zkázu a žila zde až do své smrti v roce 1964. Od té doby už domy nikdo trvale neobýval a jejich majitelé je jen čas od času používali pro letní bydlení (ačkoli domy každý rok potřebovaly velké opravy škod, způsobených zimními bouřemi).A moře ještě neřeklo poslední slovo - v roce 2012 se po silných bouřích sesula část útesu, vzala s sebou stodolu, pobořila jeden ze dvou zbylých domů a podemlela vyhlídkovou plošinu.
S ohledem na stále přitomnou erozi, která je důsledkem zimních bouří, zřejmě dříve nebo později zmizí i poslední stopy po vesnici, která ze dne na den přestala existovat, tak jako místa z dávných přímořských bájí.
No comments:
Post a Comment