Hope Cove

Hope Cove

Wednesday, 18 March 2015

NÁMOŘNICKÉ TERMITY

Mám sice pár dalších námětů na příspěvky, ale říkám si, že zase asi nechceme všechno vědět a znát dopředu. Musí zůstat dost na objevování, překvapení, ne abychom si pokaždé jen řekli: "Jo aha, to je tohle a tohle, o tom už jsme četli..."

Proto je dnešní vstup na úplně jiné téma. Před pár lety jsem psala o přílivu a odlivu a kolik věcí o něm, jako suchozemci, nevíme. Samozřejmě toho, co obvykle nevíme o moři, mořeplavbě, lodích a tak dále, je určitě mnohem, mnohem víc.

Tak například lodní strany.
Je zatraceně důležité se v nich vyznat. Nikdo se nechce znemožnit, že jo. V češtině je to snadné - kapitán vás pošle na pravobok, soustředíte se, vzpomenete si, kterou rukou píšete (pokud nejste levák) a nonšalantně vykročíte správným směrem.

Ne tak v Anglii - starboard side. Hmmm...strana hvězdné tabule? Ehhh? A co teprve, když je zataženo! A co ta druhá - port side? Přístavní strana, ha, to je určitě jednoduché - je to ta strana, na které je přístav...což nefunguje, když jste na moři. Tedy když zrovna nekotvíte. Což je skoro vždycky.

OK, takže kam tedy?

Mnemotechnická pomůcka říká, že slova "port" a "left" mají stejný počet písmen. My bychom si mohli například pamatovat, že "port" a "pravá" začínají na stejné písmeno, a proto je "port" strana levá...ehm...zapomeňte na to.

Prostě port je nalevo a hvězdičky napravo. Akorát ony to nejsou poetické hvězdičky. Slovo "starboard" je zkomolenina původního staronorského stýri (v moderní angličtině slovo "steer" - řídit, kormidlovat). Staré lodi totiž neměly kormidlo uprostřed zádi, ale řídily se dlouhým veslem na jedné straně. A to nám paradoxně může pomoct - protože většina lodníků byli praváci, řídili veslem na PRAVÉ straně, a proto je "starboard" napravo. 

Tak si to pěkně pamatujte, já vás z toho na místě vyzkouším :-)

Klíčové pro lodi je dodnes jejich osvětlení. Na rozdíl od aut totiž u lodi v noci není vůbec snadné rozeznat, jestli je k vám čumákem (a tedy se blíží) nebo zádi. Což může být docela zásadní rozdíl, zvlášť když se k tomu pojí celá složitá pravidla míjení, proti kterým jsou naše pozemské křižovatky brnkačka.

Takže až jednou budete kormidlovat loď potmě (a to se vám může snadno stát, vzpomeňte si na Vlaštovky, které sice říkaly "Nechtěli jsme na moře", ale bylo jim to houby platné :-), port strana je červená, hvězdičková strana je zelená. Když vidíte zelenou vpravo,  je to pohoda. Když je vpravo červená...předejte rychle kormidlo někomu, kdo ví, na kterou stranu se má správně vyhnout!


Ovšem to úplně nejdůležitější na lodi, je poznat kapitána. A správně ho oslovit!
Takže poznáte ho tak, že mu kouknete na rukáv. Když má takovéhle šmidliky a kudrlinky a fakt hodně proužků, a přitom vydává rozkazy a mračí se na vás, tak to nejspíš bude kapitán.

Může se ovšem stát, že na lodi kromě jejího kapitána pluje taky další muž s hodností kapitána, který ovšem není kapitánem té lodi, protože ta už svého kapitána má. Jak snadno byste se mohli dopustit faux pas a poplést jejich oslovení. Ale buďte v klidu, od toho máte verlitky a námořní etiketu. Kapitána lodi oslovujete prostě "kapitáne" nebo "pane kapitáne." Cizího chlapa v uniformě kapitána pak oslovujete hodností a jménem, tedy např. "kapitáne Smithe". Jak prosté, že?

P.S. Taky si říkáte, proč nemají námořníci výložky na ramenou, kde si je nezaprasí, ale na rukávech, kde může být fakt těžké je rozeznat? Tak to ví jen Royal Navy :-)

Tuesday, 3 March 2015

TSUNAMI V BRITÁNII

Připadá vám titulek hodný tak leda Blesku a podezříváte mě ze senzacechtivosti?

I když občas ráda přeháním a historky přibarvuji, tentokrát mi výjimečně křivdíte - pobřeží Británie zalily miminálně čtyři potvrzené a další čtyři pravděpodobné přílivové vlny.


Pevnina, spojující Británii s Evropou před 10 000 let
Ta úplně nejničivější přišla před mnoha tisíci lety - přesněji okolo roku 6200 před naším letopočtem. Tehdy ještě spojoval Británii s kontinentem pevninský most a Británie tedy ještě nebyla ostrovem. To se ovšem mělo velmi dramaticky změnit. Poblíž norského pobřeží došlo k podmořskému otřesu, který způsobil uvolnění obrovské hmoty - nánosy na dně moře, uložené zde v době poslední doby ledové - se pohnuly (zemětřesení zřejmě způsobilo výbuch nahromaděného metanu) a v důsledku tohoto pohybu se sesul úsek pobřežního útesu o délce více než 290 km a hmotě větší než trojnásobek dnešního Islandu. Důsledkem byla potopa doslova biblických rozměrů.

Rok zcela přesně neznáme, rozpětí je někde mezi roky 6225–6170 p.n.l., zato víme, že ke katastrofě došlo na podzim, v době, kdy zrály plané třešně.

Jasně ohraničená vrstva v sedimentech na východním pobřeží Skotska a Anglie (světlá vrstva na fotografii), táhnoucí se v délce více než 250 mil, vypovídá o obrovském rozsahu záplav, které 25 metrová tsunami způsobila. Pod vodou zmizela celá stepní a bažinatá krajina, spojující tehdy Anglii se zbytkem Evropy.

Jedna z řek, pohřbených dnes na dně moře
Na dně La Manche se dodnes dají pomocí radarů sledovat toky pohřbených řek a víme tedy také, že se zde nacházela obrovská delta evropské pra-řeky, delta, rozkládající se na území velikosti dnešního Německa. Žily zde tisíce pravěkých lovců, v mnoha osadách na březích lagun a mělkých jezer - a to vše bylo během pár hodin navždy smeteno z povrchu země. Vzhledem k tomu, že celková populace Británie se v té době odhaduje na pouhých cca 5000 lidí, předpokládá se, že vlna vyhladila možná až polovinu tehdejšího britského obyvatelstva!
Tsunami byla tak obrovská, že její destruktivní síla vymlela a odnesla s sebou vše, co dosud Británii spojovalo s kontinentem. Když vody opadly, byla Británie ostrovem a zůstala jím dodnes. Není asi překvapivé, že mnohé teorie přičítají právě této katastrofě vznik pověstí o potopě světa či Atlantidě.



Nebyla to ovšem poslední tsunami, která byla na pobřeží Británie zaznamenána - a překvapivě nejde zdaleka o události tak pravěké, jako ta první.
Lisabon se hroutí při zemětřesení v roce 1755
V roce 1755 poničilo silné zemětřesení Lisabon. Trvalo pouhé čtyři hodiny, než přílivová vlna doputovala k pobřeží Cornwallu (její efekt, v mnohem menší míře, byl zaznamenán dokonce i na Temži v Londýně). Podle očitých svědků měla vlna výši kolem tří metrů a místo jedné, přišly hned tři, v rozmezí asi deseti minut za sebou. Ačkoli důsledky nebyly tentokrát tak mega-devastující, přesto došlo, jak zaznamenaly kroniky "k velkým ztrátám na životech i majetku."

Třetí potvrzená tsunami se odehrála v roce 1929, kdy udeřila na jihovýchodním pobřeží Anglie. Přílivová vlná, tentokrát zřejmě způsobená postupem extrémně silné studené fronty, měla výšku mezi 3,5 a 6 metry. I vzhledem k mnohem lepší ochraně pobřeží vlnolamy a pobřežními zábranami si vlna vyžádala jen dva lidské životy. Škody ovšem byly rozsáhlé.

Zatím poslední oficiálně potvrzená tsunami je ovšem zcela novodobá - z roku 2011. Byla maličká, o výši pouhých 40 cm, a tak nezanechala žádné větší škody. Zalila opět jižní pobřeží Anglie, včetně Hope Cove. Podobně jako v roce 1929 šlo zřejme o meteo-tsunami, způsobenou prudkým poklesem tlaku na hraně tlakové níže. Přestože byla výškou nevelká, stačila například k tomu, aby dočasně obrátila dolní tok řek a putovala "proti proudu" stovky metrů do vnitrozemí, stejně neúprosně jako mnohonásobněji tragičtější japonská tsunami v témže roce.
Na tomhle videu je zřetelně vidět, jak vlna putuje po řece Yealm, kousek od Hope Cove :-)


Kromě těchto čtyř vědecky ověřených a potvrzených tsunami, se vyskytují v historických análech ještě další čtyři katastrofální záplavy, u kterých se spekuluje, že mohlo rovněž jít o efekt přílivových vln.

Ta první přišla v roce 1014 a zalila tentokrát západní pobřeží. V kronikách ji popisují jako "přílivovou vlnu, která narostla do ohromující výše, jakou nikdo z pamětníků nepamatoval, a zalila celé vesnice na míle daleko od pobřeží...." Popis, který rozhodně odpovídá efektu, jaký by měla tsunami. Nepodařilo se ji ale spojit s žádným známým zemětřesením, proto zůstává její původ otazníkem.

To v roce 1580 k zemětřesení prokazatelně došlo - mělo sílu 5,8 magnitudy a zem se otřásla pod mořem, v blízkosti Callais. Vlna tehdy strhla část slavných doverských bílých útesů a zničila doverský hrad. Donedávna se mělo zato, že zemětřesení nebylo dost silné, aby vyvolalo tsunami. Nejnovější výzkumy ale naznačují, že zemětřesení mohlo způsobit podmořský sesuv - podobně jako ten u Norska v době kamenné nebo u Papui v roce 1998 - který už by na zvednutí přílivové vlny stačil.

Bristolský záliv byl dějištěm další možné tsunami v roce 1607 - tentokrát zřejmě způsobené sesuvem půdy na irském pobřeží. Vlna "ohromujících rozměrů", jak ji líčili pamětníci, zatopila přes třicet vesnic, odnesla lodě hluboko do vnitrozemí a dobové prameny přetékají líčením mnoha dramatických a drásavých momentů - jako byla například záchrana čtyřletého dítěte, které jeho matka ve chvíli, když již viděla, že před vodou neuteče, vysadila na trám pod střechou a sama utonula. Dítě našli po několika dnech, jak se drží trámu a společnost mu dělá slípka, kterou voda vynesla až k němu.

Poslední pravděpodobná, drobná meteo-tsunami, byla zaznamenána v roce 1858 v Anglii, Německu, Dánsku a Holandsku. Moře se stáhlo asi o 70 metrů a během dvaceti minut se zase vrátilo zpět.

Člověk se samozřejmě při tom výčtu neubrání myšlence, jak pravděpodobné jsou možné budoucí tsunami. Meteo-tsunami se prakticky nedají předvídat, ačkoli je pravda, že extrémní počasí posledních let, kdy dochází k historicky bezprecedentnímu poklesu tlaku vzduchu v tlakových nížích, její pravděpodobnost zvyšují. Naštěstí jsou tyto vlny obvykle relativně malé a způsobují jen nepatrné škody.
Nejnebezpečnějším faktorem pro možnou přílivovou vlnu se tak jeví nestabilní sopka Cumbre Vieja na Kanárských ostrovech. Její výbuch a možný sesuv půdy, ke kterému by v jeho důsledku došlo, by vyvolal tsunami o výšce až 10 metrů, které by trvalo zhruba 6 hodin, než by dorazila k pobřeží Evropy. Její vliv by se projevil dokonce i na východním pobřeží Ameriky. Pravděpodobnost brzkého výbuchu nicméně vědci zpochybňují, takže můžeme v klidu snídat na pobřeží.


Jen kdyby náhodou začala voda podezřele ustupovat...sichr je sichr a nejbližší dostatečně vysoký útes by byl mnohem, mnohem lepším místem, odkud vyhlížet, jestli se k pobřeží neblíží vysoká hradba vody :-)

Thursday, 26 February 2015

STUDNA V OBÝVÁKU, ŘÍMANÉ a KRMENÍ KACHNIČEK

V Devonu se najde spousta zajímavých věcí - třeba středověká studna v obývacím pokoji :-)
Když se před pětadvaceti lety nastěhoval Colin Steer s manželkou a třemi dětmi do domku v Plymouthu, začal samozřejmě s rekonstrukcí interiéru. V obýváku přitom objevil místo, které znělo dutě.
Byl by ho rád prozkoumal, ale manželka neměla tak docela pochopení pro vytvoření díry uprostřed pokoje, a tak její trpělivý manžel počkal dalších 24 let, než se ke své záhadné díře vrátil.

A dobře udělal - protože jak si tak kopal a kopal, zjistil, že to, co původně považoval za skrýš (hrnec zlata by bodnul) pokračuje dál a dál - tedy vlastně spíš hloub a hloub. A hloub. Místo prohlubně totiž objevil 10 metrů hlubokou středověkou studnu z doby Francise Drakea.

Studna byla zřejmě součástí přivaděče vody z Dartmooru do Plymouthu, který zadal do stavby přímo Francis Drake. Zakryta byla někdy okolo roku 1895 a po přestavbách domu nad ní upadla zcela v zapomění. Přesné dataci pomohl také meč, který Colin našel při kopání zhruba v polovině hloubky studny. Jen ten hrnec zlata na dně nebyl.

Steerovi mají studnu v obýváku dodnes - vyčistěnou a překrytou padacími dveřmi. A Colinova manželka dodnes mrmlá. Chudáci amatérští archeologové, je fakt těžké najít v rodině pochopení!


Devon byl hustě obydlenou oblastí už od doby kamenné, takže oplývá mnoha významnými archeologickými nalezišti a nálezy z dob podstatně dřívějších než 16. století. O nálezech podmořských už jsem psala, tak ještě pár slov o těch suchozemských.

Zatímco v neolitu byli naši předci posedlí stavbou velkých kamenných stuktur - menhirů, kamenných kruhů, kromlechů atd., kterých je spousta rozeseta po Dartmooru, v době bronzové a především železné "letěly" opevněné vrcholky kopců. Někdy šlo skutečně o obranné struktury, ve kterých se buď žilo trvale nebo se do nich obyvatelé stahovali v případě útoku nepřátel; jindy se zdá, že to byly struktury, jejichž účelem bylo především ohromit. Mít valy bylo prostě cool a čím víc valů, tím víc Addidas. Jen se dívejte, jak jsme dobří, můžeme si dovolit stavět valy, i když je k ničemu nepoužíváme. Spoustu valů! To čučíte, co?
Takových ovalených hradišť byla v Devonu nalezena řada - a jedno z nich se nachází přímo v Hope Cove. Praktický celý vrcholek kopce, uzavírajícího z jižní strany zátoku, byl v době železné opevněn a tvořil jednu z pobřežních pevností. Nebyl to žádný drobeček - dochované valy jsou dlouhé kolem 300 metrů. Pevnost byla obehnaná minimálně dvěma příkopy a musela ve své době vypadat skutečně monumentálně. Z celkového počtu kolem 60 dnes známých podobných pobřežní pevností z doby železné se jich přes 40 nachází v Cornwallu a ta "naše" je jediná v jižním Devonu.

Dalším významným devonským hradištěm je to u Milber Down. Jeho struktura je dodnes v krajině zcela zřetelně viditelná, tvoří ji hned čtyři kruhové valy (to koukáte, kolik máme valů, muhehe!), ani to tedy nebyl žádný drobek.

Vykopávky hradiště přinesly mimo jiné nález tří překrásných bronzových sošek zvířat - jelena, kachny a havrana. Kachna drží v zobáku placatý kulatý...věc. Romantické duše v tom vidí symbolický sluneční kotouč, verlitka si říká "to byli hodní lidé, krmili kachničky!" :-)
V prostorách hradiště byly nalezeny také římské mince - i z jiných lokalit jsou známé případy nálezů většího množství římských mincí poblíž mohyl z doby bronzové či železné. Římané totiž často rozeznávali místa starého uctívání a pragmaticky obětovali těm cizím předkům, kteří byli jistě v kontaktu s místními božstvy. Sichr je sichr, že jo.
 
Mimochodem, když už jsme u těch Římanů - představy o římské invazi do Británie se během let vyvíjely a měnily a dnešní poznatky ukazují podstatně jiný obrázek, než jaký se vyučoval po desetiletí ve školách.
Podle původního pojetí vtrhli Římané do Británie velkou vojenskou silou, místní kmeny si podmanili především osvědčenou metodou vyhlazení, zemi rozdělili mezi své vojevůdce a zbohatlíky a ohněm a mečem nastolovali v barbarské Británii vládu civilizace. Tu zmasakrovali nějaké ty druidy, tu bojovali s pohanskými královnami (Boadice) a vůbec se chovali jako sloni v porcelánu.
Jenže...archeologické výzkumy ukazují obrázek trochu jiný. Pobřežní části Británie (Cornwall a Devon na čelních místech) s Římem čile obchodovaly po staletí. Flotilu římských lodí proto místní obyvatelé nevítali řinčením zbraní a zuřivým bojem, ale rozšířením tržišť v radostném očekávání intenzivnějšího obchodu.
Samozřejmě je pravda, že ne všichni sdíleli jejich nadšení a že se našly kmeny, které si s římskými vojáky statečně zabojovaly. Také vlivná duchovní elita společnosti (druidové) nebyla z Římanů moc odvázaná - pravděpodobně především proto, že jí lezli do zelí. Masakr druidů na Angelsey je historicky doloženou událostí a jeho důslednou krutost kritizovali dokonce i sami Římané.
Archeologicky dokázaným faktem nicméně je, že Římané v Británii používali mnohem víc taktiku "rozděl a panuj" než "vyhlaď a pak koukej, že není nikdo, kdo by pracoval a platil daně". Těm z místních hlavounů, kteří byli ochotni je akceptovat jako nové vládce země, přidělili pozemky a zajistili pěkný příjem z obchodu. Nádherné "římské" vily, jejichž pozůstatky jsou rozeseté po celé jižní Anglii, patřily ve velké míře místním tzv. "romano-british", tedy "britsko-římským" obyvatelům - tj. původním obyvatelům Anglie, kteří usoudili, že podlahové topení a vyhřívaná lázeň mají něco do sebe. V Devonu jsou známé pouze tři vily, mnohem víc je jich o fous východněji, v Dorsetu. Výkyvy počasí v posledních letech s sebou nicméně přinášejí objevy nových a nových lokalit, takže kdo ví...třeba se nějaká to římská vila s výhledem na moře najde i v Hope Cove :-)
(Výkyvy počasí znamenají období sucha nebo naopak záplav, díky kterým jsou mnohem intenzivněji viditelné vegetační změny, signalizující, že je něco "pod zemí". Když bylo před pár lety v UK několik letních týdnů netypicky suchých, přibyly na seznamu slibných archeologických lokalit desítky záznamů!)
To už jsem ovšem odbočila opravdu hodně daleko, tak na rozloučenou jen dva ilustrační obrázky letecké archeologie - jedna římská vila z Norfolku a jedno obrovské sídliště, tvořené kruhovými domy z doby bronzové; nachází se v Cornwallu, a je dokonce vidět i na Google maps :-)




Monday, 23 February 2015

TROCHA NOSTALGIE...

...nikoho nezabije.

Tak pro vás dneska mám bez jakéhokoli doprovodného příběhu něco historických fotografií Hope Cove - jak to vypadá, zas tak moc se od roku 1890 nezměnila :-)
Všechny historické obrázky jsou ze stránky http://www.francisfrith.com/hope-cove












Wednesday, 18 February 2015

POTOPENÁ ARMADA

Ne, v nadpisu nechybí čárka, jenom v něm nejsou rozlišená velká a malá písmena. Řeč totiž není o nějaké obecné armádě, ale o Armadě - flotile španělských lodí, která se vydala dobýt Británii a jak všichni víme, hanebně neuspěla.

Stopy po jejím neúspěšném tažení najeme i u devonského pobřeží - a to přímo v Hope Cove!

Hope Cove je totiž jediným místem v Anglii, kde se Španělé dostali na pobřeží. Nikoli ovšem v roli dobyvatelů. Přímo před zátokou v bouři ztroskotala loď San Pedro El Mayor, lazaretní loď, která patřila do španělské Armady a právě prchala po porážce od anglických břehů. V bouři se jí stala osudnými skaliska před Hope Cove.
Během let se našla spousta artefaktů (a je veřejným tajemstvím, že řada budov v okolí má krovy či stropy z trámů, pocházejících právě z tohoto vraku), ale přesné místo, kde vrak leží, známé není.
Španělé, kteří se takto "vylodili", byli dočasně internování v Ilton Castle, dnes farmě poblíž Kingsbridge. Bylo jich zachráněno celkem 140 a původně byli všichni automaticky odsouzeni k smrti, nakonec ale Britové pragmaticky přistoupili na nabídku výkupného a všichni zajatci se postupně vrátili zpět do Španělska.

San Pedro je možná vrak historicky nejslavnější, ale není rozhodně jediný. Přes svoji zdánlivou nevinnost, kdy v sluneční záři vypadá devonské pobřeží jako laskavý ráj, je to ve skutečnosti pobřeží velmi zrádné. Nejen podmořská skaliska, ale především stále se přesouvající písky, jejichž formace ovlivňují mořské proudy, příliv, ale i každá větší bouře, představují dokonce i dnes nezanedbatelné riziko.

zlatý náramek, nalezený u vraku
Přitom hustý provoz lodí podél tohoto pobřeží není ani zdaleka záležitostí novodobou. Nejstarší nalezený devonský vrak pochází už z doby bronzové, před více než 3000 lety!
A opět ho máme takřka za rohem - leží totiž v hloubce pouhých 8-10 metrů v ústí Salcombské zátoky. A není to vrak ledajaký, poté, co ho objevila místní archeologická skupina, bylo v jeho okolí nalezeno celkem 259 měděných a 27 cínových ingotů. Vrak si díky tomu vysloužit přezdívku "pravěký tanker" :-) Chemickou analýzou mědi a cínu bylo zjištěno, že materiál pochází z různých nalezišť, nikoli z jednoho zdroje. Jde tedy zároveň o nepřímý důkaz toho, že už v době cca 900 let před naším letopočtem, byl kvetoucí obchod s cornwallským a devonským cínem a mědí poměrně komplexní a musel zahrnovat obchodní cesty, překladiště a přístavy podél celého pobřeží. Cornwallský cín byl klíčovou surovinou pro výrobu bronzu, po kterém- jak název "doba bronzová" napovídá - byla v Evropě obrovská poptávka a obchod s cínem tak byl velmi intenzivní a velmi lukrativní. Mezi další nálezy, vyzvednuté z vraku a jeho okolí patří také bronzový meč, pár zlatých náramků a několik kamenných artefaktů, jejichž interpretace není jasná. Přestože se toho ze struktury lodi moc nezachovalo, podle vědecké rekonstrukce měřila zřejmě cca 12 metrů, byla schopna plavby mezi Anglií a Francií a její posádku nejspíš tvořilo okolo 15 mužů. Místo nálezu je vyhlášeno místem zvláštního významu a požívá nejvyššího stupně ochrany jakožto cenné archeologické naleziště.

tonoucí Ramillies
Dalším slavným místním vrakem je HMS Ramillies, která se potopila v roce 1760. Dodnes je to jedno z největších námořních neštěstí v dějinách Anglie.
V mohutné bouři si kormidelník spletl výběžek Bolt Head, který uzavírá salcombskou zátoku, s podobně tvarovaným výběžkem Rame Head u Plymouthu o pár mil dál. Namísto do bezpečí chráněného přístavu tak loď zamířila přimo na skaliska.
Byl to tragický omyl, který stál život více než 800 námořníků!
Z celé posádky se zachránilo pouze 28 (některé prameny uvádějí 26) mužů a jak pamětníci zaznamenali: "Celé moře u Hope Cove, kam oko dohlédlo, bylo pokryto troskami a mrtvými těly. Každý nový příliv vyplavoval další a další těla."


Trosky HMS Ramillies
Místem posledního odpočinku pyšné lodi se stala jedna z hlubokých pobřežních jeskyň, do které bouře zanesla většinu trosek. Přestože se jedna z jeskyň jmenuje Ramillies Cove, trosky ve skutečnosti leží v té vedlejší, bohužel přístupné jen potápečům. Nicméně možná právě proto se zde zachovaly jak tři z lodních kanónů, tak kus kormidla a kýlu, množství dělovích koulí, najít se dají také zkorodované hřeby a cáry olověných plátů, kterými byla loď pobita pod čarou ponoru. Trochu mystický nádech dodává historka, že právě nad touhle jeskyní se shromažďují největší hejna racků - kteří jsou podle pověstí dušemi utopených námořníků.


Všem výše zmíněným vrakům je věnována celá jedna místnost  v muzeu v Salcombe, které v podstatě musíme navštívit, že jo? :-) http://www.salcombemuseum.org.uk/tour/wreck_room/

P.S. Že plavba kolem devonského pobřeží nemusí být ani v dnešní době žádná selanka ilustruje tohle video, natočené při bouři v únoru 2014. Kontejnerová loď se na něm taktak probíjí mohutným vlnobitím právě na dohled od Salcombe, skoro přesně v místech, kde o čtyři sta let dříve tragicky skončila plavba HMS Ramillies.

Monday, 16 February 2015

OTEVŘENÝ NEBI

Nejspíš to bude jen náhoda, ale kdo ví...

V Devonu, víceméně poblíž naší základny, je hned několik kostelů, které to vzaly s tou otevřeností k nebesům hodně doslova.
Například takový St Peter the Poor Fisherman. Svojí dedikací svatému Petru, chudému rybáři, musel být jistě blízký ovečkám ve své komunitě, z nichž byla drtivá většina rybáři a rozhodně ne bohatými. Přesto byl tenhle kostelík, připomínající spíš něco mezi malou tvrzí a sýpkou, v polovině 19. století téměř opuštěn. Přispěla k tomu ničivá bouře v roce 1840, která strhla část střechy. Farníci ji nikdy neopravili, a tak je dodnes část kostela - jak už bylo řečeno v úvodu - otevřená nebesům.
Kostelík má ale rozhodně své kouzlo, proto se zde dodnes občas slouží mše, i když ho jinak nahradil nedaleko postavený novější kostel. Nemáme to daleko, takže bych Sv.Petra určitě zařadila na seznam možných cílů výletu, přestože jedna ze stránek, které jsou mu věnované, líčí přístup k němu takto: "Access can be rather ... interesting." :-)




Dalším kostelem, který potkal podobný osud je st Andrew´s Church, také nedaleko Hope Cove. I ten přišel o část střechy - přesněji celou jeho loď tvoří jen obvodové zdi, o střechu je kratší i jeho věž, a příroda si pomalu bere zpátky to, co jí lidé kdysi vzali.A proč vlastně ne, v tom věčném koloběhu času je to docela pěkně symbolické a rozjímat se dá v kostele bez střechy stejně dobře, možná dokonce líp, než v tom, který je kompletní a živlům uzavřený.




Do třetice jsem nechala kostel, který je otevřený nejen nebesům, ale jak se zdá, tak nejspíš i mocnostem pekelným - kostel Svaté trojice v Buckfastleigh. Ďábel se okolo něj ometal od samého začátku - už když jej lidi začali stavět, na vysokém kopci nad vsí, snažil se jim v tom všemožně zbránit. Nakonec ho zdeptali tím, že ke kostelu vede plných 196 schodů - ďábel byl zjevně líný pořád šlapat nahoru, aby jim zboural zdi, tak to nakonec vzdal. (Jak ovšem za chvíli uslyšíte, ne nadlouho!)
Jak to bývá, okolo kostela byl založen malý hřbitov - a na něm najdete podivnou stavbu. Vypadá trochu jako pavilonek, když se ovšem podíváte zblízka, zjistíte, že by to byl pavilonek velmi neútulný. Samé tlusté zdi a pevné mříze...kdepak pavilon - hrobka je to. A zatraceně dobře zabezpečná hrobka. Nic se dostane dovnitř a hlavně - nic se nedostane VEN!
Tuhle obezřetnost si vysloužil jistý Richard Cabell, místní pán, který žil v 17. století. Už za jeho života se šeptalo, že se spřáhnul s ďáblem. Rád honil se svojí smečkou na dartmoorských blatech, šuškalo se o znásilněných a zavražděných dívkách, o chudácích, které jeho psi uštvali pro zábavu k smrti, dokonce o vraždě manželky hned po svatební noci...Když v roce 1677 zemřel, uložili jeho tělo do rodinné hrobky...a hned následující noci několik k smrti vyděšených svědků líčilo, jak spatřili smrtelně bledého Cabella, jak na černém koni vyráží se smečkou vyjících ďábelských psů na svůj oblíbený hon po blatech. I poté, co nad jeho hrobkou postavili zmíněný "pavilon", osadili pevné mříže a pro jistotu ještě hrobku zavalili obrovským balvanem, neměl v hrobě klid. Dodnes se objevují svědectví, že z hrobky mezi mřížemi září podivné narudlé světlo a jsou slyšet výkřiky a sténání. Jestli je vám legenda povědomá, tušíte správně - právě tahle pověst totiž inspirovala Sir Conana Doyla k napsání slavného Psa baskervillského.

Legendu přiživil také relativně nedávný objev - že se pod kostelem nachází jeskynní systém, o tom se vědělo poměrně dlouho (minimálně existovaly pověsti o lidech, kteří se propadli do podzemí nebo v něm zabloudili). Při speleologickém průzkumu pak nalezli nadšení vědci pozorouhodný útvar - spojením stalaktitu a stalagmitu vznikla v jeskyních "soška", která nápadně připomíná gentlemana v rohatém klobouku ze 17. století. Objev získal na skutečné přízračnosti ve chvíli, kdy bylo měřením zjištěno, že se nachází prakticky přímo pod hrobkou Richarda Cabella.
Bohužel, neblahá proslulost a ďábelské legendy byly zřejmě také zkázou kostela - posledním hřebíčkem do jeho symbolické rakve byla jedna noc v roce 1992, kdy někdo založil oheň přímo pod hlavním oltářem - spekuluje se o satanistickém rituálu, který se vymkl kontrole. Ostatně o černých mších a podivných rituálech se v souvislosti s Holy Trinity mluvilo po staletí. Kostel vyhořel a propadla se jeho střecha - čímž vznikla další krásná ruina. Tentokrát ovšem možná odkazující spíš ke spojení s peklem než s nebesy.
 

Wednesday, 11 February 2015

MEZI VODOU A SOUŠÍ

Z nejrůznějších zdokumentovaných archeologických nálezů víme s jistotou jednu věc - naši předkové, především v době bronzové, měli zvláštní vztah k místům, která leží jaksi "na pomezí". Není asi příliš těžké opustit na moment přísně vědecká fakta (která říkají, že o jejich rituálech a myšlení toho můžeme vědět hodně málo) a představit si, že taková místa znamenala symbolický předěl mezi světy. Voda a souš, minulost a součastnost, předkové a potomci...kdoví, co vše si do významu takových míst promítali.

V každém případě je intenzivně vyhledávali a dá se říct, že drtivá většina opravdu významných lokalit z té doby je vystavěná buď na ostrozích nad řekou; na kosách, které oddělují moře a vnitrozemské laguny; na "ostrovech", které vystupují z bažinatých území (Glastonbury, vzpomínáte?); někdy na ostrovech, ale častěji na poloostrovech - a za ta úplně nejmagičtější byla považována místa, která jsou tak trochu obojí - ostrov i pevnina. Mám na mysli taková místa, která jsou buď v části dne nebo části roku přístupná a v části nepřístupná.
při záplavách se s Glastonbury znovu stává ostrov
zatímco Lindisfarne je ostrovem při každém přílivu

Původní kulty překryla často nová tradice, pohanská místa se stala svatyněmi římskými a poté křesťanskými, ale ta určitá neuchopitelná magičnost jim zůstala. Už jsem jmenovala Glastonbury, dalším klasickým příkladem jsou skoro-ostrovy Lindisfarne či Angelsey ... a vůbec nejlepším příkladem je řada ostrovů, dedikovaných Sv. Michaelovi. Jsou jako odlitky jednoho jediného příběhu - o hoře na dohled od pevniny, přístupné za odlivu a odříznuté za přílivu. Zasvěcení vědí, kdy přejít suchou nohou, občas se možná voda sama otevře, aby propustila toho, kdo je té cti hoden, nehodní se utopí.










Nejznámějším Mnt Saint Michel je samozřejmě ten francouzský, na dohled od bretaňského pobřeží. Méně známý je jeho dvojník na jihu Cornwallu (viděly jsme ho s Tinne, Čin a Qerilkou při naší první návštěvě těch končin...no a třetí máme pár mil od domečku. Už jsme o něm mluvili, ovšem v úplně jiné souvislosti - je to totiž starý dobrý Burgh Island.

Posuďte ostatně sami - podobnost zcela nenáhodná  :-)

Ten bretaňský
Ten cornwallský
A do třetice ten v Devonu





Zůstaňme ještě chvíli u toho svatého "Michala" - není to nikdo jiný, než sám archanděl Michael. Jenže ani s tím to není tak jednoduché. Některé odnože křesťanství (např. Adventisté sedmého dne) jsou přesvědčeny, že to ve skutečnosti není žádný Michal, ale jen takový eufemismus pro samotného Ježíše.
Tradičnější pojetí mu jako jedinému přiznává titul "archanděl" - tedy nejvyšší šéf přes anděly. Ten, kdo vede nebeské šiky do boje s ďáblem a jako vedlejšák fušuje do zelí sv. Jiřímu a morduje draky (jeden z výkladů vidí v zabití draka symbol porážky pohanství - což je docela zajímavý aspekt, když mluvíme o prastarých kultovních místech s velice silnou tradicí). Jeho lidštější stránkou (lze-li to říct o andělovi) je to, že je také někdy představován jako průvodce duší zemřelých, který má dokonce právo rozhodovat, kdo a na jak dlouho zůstane v očistci. Zvládá to ho prostě celkem hodně.
Když ponecháme stranou žerty, faktem je, že představuje velice mocnou - možná i jednu z nejmocnějších - křesťanských bytostí. Zdá se logické, že právě takové bytosti jsou zasvěcena právě ta nejdůležitější pohanská kultovní místa, místa s nejsilnější tradicí.








I Aear cân ven na mar

Takže až se budeme dívat na Burgh Island, můžeme si na chvíli odmyslet Art Deco hotel a slečnu Marplovou a zkusit ho vidět očima těch, pro které s naprostou jistotou před několika tisíci lety představoval tajemné místo, na pomezí světů. Avalon, Valinor, Země neumírajících, Krajina za duhovým mostem...