POJĎME NA TO...OD LESA!

Nebo spíš do lesa!

Nemohu vyloučit, že jste si při našich společných anglických návštěvách všimli, že jsem nepatrně, ale opravdu jen trošičku, ujetá po stromech. Nakonec je to lepší, než Qerilčina vášeň pro kameny, protože aspoň nehrozí, že budu trvat na tom, že TENHLE dub si prostě musím odvézt s sebou domů a nebudu kontrolovat, jak jste na tom s volným místem v zavazadlech. (I když musím přiznat, že nějakou tu sazenici anglického hlohu bych fakt moc chtěla).

V praxi to ovšem znamená, že pokud se poblíž oblasti, kam jedeme, vyskytuje nějaký zajímavý strom nebo ještě lépe les, s jistotou se objeví na seznamu míst "kam bychom se mohli podívat". A je to tak i letos.

 Piles Copse mám v hledáčku...no dobře deset let, možná i víc. Je to takový méně známý bratříček (nebo sestřička?) Wistmans Wood, kam už jsem některé z vás zavlekla dvakrát. Prostě pozůstatek prastarého lesa, který se nějakým zázrakem a shodou okolností zachoval v jinak odlesněném Dartmooru. Unikátní i v celém kontextu Anglie, protože původních trpasličích dubových lesů se zachovalo tak málo, že byste je spočítali na prstech jedné ruky, doslova - celkem je jich totiž pět, tři z nich pak najdete v Dartmooru.

Lidové označení "dwarf oak", trpasličí dub, se sice nevztahuje na jeho oblíbenost u trpaslíků, ale odkazuje na nevysoký vzrůst a bizarní pokroucenost větví a kořenů, nicméně upřímně - já bych ty trpaslíky nevylučovala. A elfy. A druidy. A magické ovce. A zvonky.
Podobně jako Wistmans wood, i Piles Copse se nachází na stráni malého údolíčka, kterým protéká řeka - ještě malebnější a tolkienovitější, než je vůbec možné :-) Kromě mechovitých břehů říčky a lišejníkem pokrytých stromů nabízí Piles Copse také povědomé bludiště balvanů a stromů, jaké už známe z minula. Přihoďte ještě magickou pěšinu a zvonky na přilehlých stráních (musíme tiše doufat, že je tam ještě stihneme) a uznejte, že tenhle výlet prostě nemůžeme vynechat.

Mimochodem, řeka Erme, která hájem protéká, je považována za jedno z míst s nejstarším dochovaným písemným záznamem o své existenci. Je totiž zmíněna v římském seznamu Ravenna Cosmography, pocházejícím z
8. století. Mezi asi dvaceti místními jmény, která se vztahují k jihozápadní Anglii, se objevuje odkaz na řeku Armis/Aramis/Aranus, která se zdá odpovídat právě řece Erme. Její význam pro Římany (a nejen pro ně) tkvěl především v její široké deltě, kterou se vlévá do moře. Nabízela tak bezpečné kotviště i dobrý orientační bod. Čilý obchodní i námořní ruch potvrzuje nález 42 cínových ingotů, pocházejících z období 500 let p.n.l.-600 let n.l. Cín byl v této době jedním z nejdůležitějších "vývozních artiklů" britských ostrovů a Dartmoor byl spolu s Cornwallem klíčovou oblastí.

To jsem ale trochu odbočila, námořní historii a potopeným pokladům na devonském pobřeží se budu věnovat někdy příště :-)

O ZTRACENÉM TULEŇÁTKU

Už poněkolikáté se s Taverníky vydávám do oblasti, o které se tvrdí, že tam jsou ke spatření tuleni, delfíni a podobná mořská verbež.

Vzhledem k tomu, že dosud se naše zhlédnutí omezují na
1) ploutev žraloka obrovského --- jedna
2) tuleň---jeden
3) deflíni --- dva. Velikost: tečky v dálce

tak doufám, že letos konečně uvidíme nějaké i zblízka. I když je hlavní tulení sezóna v zimě a na časném jaře, snad by tam mohlo pár fotogenických jedinců na nás počkat do května!

Přímo v Hope Cove se odehrál před pár lety v prosinci srdceryvný příběh ztraceného tuleňátka.
Mládě, které se zřejmě ztratilo matce, se z neznámého důvodu namísto k moři vydalo právě opačným směrem a ťapalo (nebo teda spíš se plazilo) dál a dál od vody, až na hlavní ulici v Hope Cove.

Tam si ho naštěstí všimli místní lidé a po několika neúspěšných pokusech nasměrovat ho zpátky k moři, se rozhodli zavolat do nejbližší stanice pro záchranu osiřelých tuleňů (nebo tak nějak podobně :-). Dobrovolníci zkoušeli najít matku mláděte, ale protože se jim to nepodařilo, nezbylo než odvézt dehydratované a vyčerpané mládě (vážilo jen třetinu toho, co by mělo vzhledem k věku, je tedy možné, že bylo bez matky už několik dnů) do záchranné stanice.

Tuleník dostal jméno Severus Snape (tohoroční tradice byla pojmenovávat mláďata podle postav z Harry Pottera). Ačkoli se dostal do bezpečí ve velmi špatném zdravotním stavu - kromě podvýživy a dehydratace měl také infikované rány na ocasních ploutvích - začal se velice rychle zotavovat.
Jakmile trochu přibral, začala se projevovat jeho přátelská a především velmi hravá povaha (zcela v rozporu s fiktivní postavou, po které má jméno :-)

Také se začal pěkně vybarvovat. Tedy mluvím čistě o barvě srsti, samozřejmě! Zejména černá čupřinka na hlavě přece jen určité podobnosti se Snapem dostála :-)

O tři měsíce později, v březnu 2010, byl spolu s několika dalšími mláďaty vypuštěn zpět do přírody. Pro záchrannou stanici je vždycky svátkem, když se podaří některé z jejich bývalých svěřenců zahlédnout v přírodě. U malého Severa se to podařilo v roce 2012, kdy už z něj byl statný dvouletý tulení samec. Ze své hravosti ovšem neztratil nic - spíše naopak. Potápeč, který se s ním setkal a udělal řadu fotek, které přispěly k jednoznačné identifikaci (do přírody vypuštění tuleni jsou značení barvnými známky s číslem, podobně jako jsou kroužkováni ptáci - známka je vidět na jeho ocasní ploutvi), ho popisoval jako "velmi zvědavého a velmi, velmi hravého" :-)

A štěstí přálo záchranářům i o dva roky později - v srpnu 2014 byl Severus opět spatřen, tentokrát ovšem pózoval jako důstojný, dospělý tuleň, žádné nezodpovědné, rozverné mládí. Černá čupřina mu ovšem zůstala!

Tak se budeme na místě pořádně rozhlížet a třeba se nám nějaký ten Severus nebo někdo z jeho příbuzných přece jenom ukáže! Mláďata se rodí i přímo v zátoce Hope Cove, ovšem budem tam už po jejich sezónně. V okolních zátokách ale prý tuleni zůstávají celý rok, tudíž - držme si palce! :-)

MISS MARPLE DANCING...

Pro ty (což jsou nejspíš všichni), kdo nikdy neviděli v akci Margaret Rutherford, mám malé video z Vraždy v trysku (v knihách Poirotova záhada Po pohřbu, v téhle adaptaci se změnila na případ slečny Marplové).

Povinné od času 1:15!

A ano, samozřejmě to celé byl vynalézavý plán, jak donutit vraha, aby šel s pravdou ven. Jak jinak ;-)))

POIROT A SLEČNA MARPLOVÁ

Když už jsme narazili na slečnu Marplovou a Poirota (viz vyluštění otázky z minulého příspěvku, které najdete v komentářích), co si zkrátit čekání na květen malým hlasováním?

Oba slavní detektivové byli několikrát ztvárněni ve filmových nebo televizních adaptacích. Které pojetí se vám líbí nejvíc? Pokud jste některé z herců neviděli "v akci", je to super příležitost to napravit, tím si ten čas zkrátíte určitě víc než pouhým hlasováním ;-)

V roli slečny Marplové se v různých adaptacích vystřídala celá škála hereček, těch nejznámějších je pět:

1) Margaret Rutherford
Objevila se ve čtyřech filmech. Její pojetí slečny Marplové se dost výrazně odlišuje od všech ostatních - její slečna Marplová připomíná spíš buldoka, než křehkou starou pannu. Ostatně jako jediná má ve filmech i svého "Watsona", věrného přítele (a svého skutečného životního partnera) pana Stringera. I když popisu sl. Marplové moc neodpovídá, musím přiznat, že ty filmy jsou okouzlující a jako alternativní verze slavné čmuchalky stojí za zhlédnutí!

2) Angela Lansbury
se objevila, pokud vím, snad jen v jediné adaptaci - Mirror Cracked from Side to Side. Zmínku si ale zaslouží - i proto, že skutečné slávy se jí dostalo rolí jiné detektivním instinktem nadané dámy - spisovatelky v seriálu To je vražda, napsala. Ostatně inspirací pro tuhle postavu byla sama Agatha Christie a také Ariadne Oliver, její sebeironický portrét z knížek.

3) Joan Hickson
Pro mnohé, včetně Agathy Christie, ta jediná pravá a nejlepší slečna Marplová. Jemná, nenápadná - a nemilosrdná, když je toho třeba. Hrála v dlouhé sérii vynikajících adaptací v 80. a 90. letech

4) Geraldine McEwan
Slečna Marplová pro nové tisíciletí. Skřítkovská, šibalská, ironická, občas nekonvenční a zároveň nepochybně inteligentní.

5) Julia McKenzie
Nahradila Geraldinu v pozdějích sériích, její pojetí je důstojnější, serióznější, více usedlá, méně rozverná, spolehlivá slečna Marplová.

Která se vám líbí nejvíc? O tom můžete hlasovat vpravo v anketě!


A co Poirot?
Samozřejmě nezůstal ve stínu své "konkurentky", nicméně opravdu slavných představitelů malého, leč geniálního Belgičana s jeho bystrými šedými buňkami mozkovými, je výrazně méně. Vlastně jen tři:

1) Albert Finney
se objevil v jediném filmu, zato se jím proslavil na mnoho desítek let. Ve Vraždě v Orient Expressu pojal Poirota jako karikaturu italského operního pěvce (aspoň to o něm napsal jeden neokouzlený kritik). Ovšem klasika je klasika!

2) Peter Ustinov
"Ne! Tohle není Poirot!" - To prý vykřikla Agathina dcera Rosalind, když ho viděla na place. "Teď už ano," zněla Ustinova odpověď. Marnivý, galantní, popisu naprosto neodpovídající a přitom nepochybně okouzlující, to byl jeho Poirot např. ve Smrti na Nilu nebo Zlu pod sluncem, které jsou dnes již také klasikou.

3) David Suchet
Na posledním místě, ale rozhodně ne poslední! Nejpoirotovatější Poirot ze všech Poirotů? To už nechám na vás a hlasování vpravo!

JAKO WAYNE FORD BEZ BIČE...

...by byl Devon bez Agathy Christie, své nejslavnější autorky.

Agatha prožila v různých obdobích svého života v Devonu spoustu šťastných (a pár těch méně šťastných) let a zobrazila jeho vesničky i města v řadě svých knih. Někdy v nich vystupují pod svým vlastním jménem, jindy jim přidělila různé pseudonymy, které ovšem jejím fandům nezabránily v tom, aby s jistotou identifikovali jejich skutečné předlohy.

Celou iluzi, že Devon je vlastně jednou velkou ilustrací k jejím detektivním příběhům, pak posílili i filmaři, když si pro natáčení mnoha ikonických scén vybrali přímo autentické lokace.

Kde všude tedy na našich cestách můžeme na Agathiny stopy narazit?

Burgh Island už jsem v blogu zmínila. Není divu, že díky své romantické poloze a nepravděpodobně absurdnímu vzhledu pronikl hned do několika děl i filmových adaptací. Při odlivu je ostrov přístupný po písečné kose, za přílivu pak slouží pro dopravu hostů i návštěvníků také již zmíněný mořský traktor. Zajímavostí je původní jméno ostrova - jmenoval se St Michael´s Island, tedy stejně jako jeho jmenovec ve Francii a Cornwallu, což není zas tak překvapivé - podobná, za odlivu přístupná místa vždyky provokovala lidskou fantazii. Zřejmě zde kdysi stál klášter, předpokládá se však, že jeho pozůstatky jsou skryty pod základy dnešního hotelu. Má se za to, že prastará Pilchard Inn byla původně ubytováním pro klášterní hosty. Za druhé světové války sloužil hotel jako rekonvalescenční centrum pro letce RAF. Zároveň panovaly obavy, že by nacisté mohli ostrov využít pro vylodění na britské půdě, postavena byla proto opevnění a několik bunkrů. Dnes je bohužel hotel, hospoda a vlastně celý ostrov zaměřen výhradně na velmi bohatou klientelu (na večeři v hotelu je povinný smoking a pokoj na jednu noc stojí kolem 12 tisíc) a těm méně movitým se tu dává celkem jasně najevo, že nejsou vítáni. Ale nevadí, budeme ho obdivovat zvenku a představovat si Poirota, jak větrá své šedé buňky mozkové v přímořském vánku a řeší zvlášť zapeklitou vraždu.

Hotel Agatha využila ve svých románech Zlo pod sluncem a Deset malých černoušků. Na obrazovkách se pak objevil hned ve dvou adaptacích jejích děl (vím víc než IMDB, heč! :-) - odehrává se zde celá epizoda Poirota, natočená právě podle Zla pod sluncem (ta se Suchetem, nikoli starší stejnojmenný film s Ustinovem), včetně cesty mořským traktorem. Podruhé - tedy vlastně chronologicky poprvé - se pak hotel a jeho lounge objevuje v úvodních scénách epizody Nemesis ze seriálu Miss Marple, ve kterém hraje Joan Hickson. Je to právě Burgh hotel, ve kterém pan Rafiel sepisuje svoji poslední vůli, v níž žádá slečnu Marplovou, aby se pustila do záhadného pátrání, při kterém "pozná, že byla úspěšná, pokud bude úspěšná".

Dalším devonským místem, bytostně spojeným s Agathiným životem, je její milovaný milovaný domov a útočiště - Greenway. Koupila ho se svým druhým manželem Maxem Mallowanem v roce 1938 a oba zde žili po celý zbytek života. Po jejich smrti v domě bydlela Agathina dcera Rosalind, která zemřela v roce 2004. Nyní je dům ve správě National Trust. V roce 2009 prošel kompletní rekonstrukcí a dnes jsou dům i zahrady přístupné veřejnosti a v domě je zřízeno muzeum Agathy Christie. Zajdeme tam? I příchod je napínavý, protože nejsnazší cesta zahrnuje přívoz a ta složitější má i variantu s parní lokomotivou.

Přímo do Greenway situovala Agatha děj svého románu "Dead Man´s Folly (Hra na vraždu)", v okolí domu se pak odehrávají také romány "Five Little Pigs (Pět malých prasátek)" (podle mě jedno z jejích nejlepších děl) a "Towars Zero (Nultá hodina)", ve které poloha domu hraje zásadní roli v usvědčení viníka. Krásnou poctou milované autorce bylo natáčení úplně poslední episody seriálu Poirot, v hlavní roli s nepřekonatelným Davidem Suchetem.

Ač příběhově není poslední, byla adaptace "Dead Man´s Folly" natáčena jako poslední z celého seriálu; natáčení bylo tudíž velice emotivní, protože šlo o skutečně definitivní loučení s Poirotem. Bylo proto více než symbolické, že tuto epizodu natáčeli přímo v Greenway, kam Agatha děj svého románu kdysi zasadila.

Pokud se do Greenway vypravíme, můžeme tak jít přímo po stopách Poirota - navštívit panský dům, posedět na vyhlídce, zkontrolovat, jestli v loděnici neleží tělo zavražděné, využít přívoz z Dittishamu...jen ten novoklasicistní pavilon tam, myslím, nestojí.

 Greenway leží na poloostrově, vybíhajícím do širokánského ústí řeky Dart (vzpomínáte na Dartmoor? O řece Dart koluje v lidové slovesnosti temná legenda, že si každý rok vyžádá aspoň jeden lidský život - "River of Dart, Oh River of Dart! Every year thou claimest a heart.").

Pokud se k domu chcete dostat od západu, aniž byste objížděli desítky mil k nejbližšímu mostu, musíte využít některého z přívozů - buď půlhodinové cesty z Dartmouth nebo pár minutového přívozu z Dittishamu. No řekněte, není to romantika? Dům ve vnitrozemí a přístupný je jen lodí? :-)

A jedeme dál...do Torquay.

Tohle přímořské městečko a jeho hotely a promenáda se také objevily hned v několika povídkách a románech. Zejména místní hotel Imperial, občas v knihách přejmenovaný na Majestic, byl místem, na jehož terasách docházelo k pokusu o vraždu, v jehož lobby slečna Marplová vysvětlovala, co jí připomíná jistá melodie a v jehož pokojích se kuly pikle, jak se zmocnit milionového dědictví. (Peril at the End´s House, Body in the Library, Sleeping Murder). Dnes, po moderní přestavbě, už by Agatha hotel nejspíš nepoznala, ale uvnitř si zachoval kouzlo "starých dobrých časů, které nikdy nebyly".

Slavnými místními zahradami procházel ubohý Alexander Bonaparte Cust, lámající si hlavu, proč ve chvílích zatmění mysli zjevně vraždí zcela nevinné lidi, a to ještě podle abecedy! Jedna z obětí, Sir Charmichael Clarke z Churstonu (no ano, v angličtině neexistuje hláska "ch", takže to vše opravdu začíná na C, překladatel to má těžší) je pak nalezena o kus dál na pobřeží. 

Železniční stanice ve stejnojmenné vesnici sice dnes vypadá trochu jinak než v době, kdy tu vystupoval kapitán Hastings se svým věhlasným kolegou, aby se vrhli do pátrání po motivu a pachateli téhle vynalézavé vraždy. Občas tu ale zastavuje parní vlak, který alespoň na chvíli zprostředkuje atmosféru méně hektických časů, kdy byli vrazi ďábelsky záludní a vynalézaví, ale neodpustili si přitom pravidelný odpolední čaj o páté :-)

A na závěr jedna prémiová otázka: Co je špatně na téhle fotografii?

CO MOŘE SCHVÁTÍ...

Zůstaňme ještě u mořského tématu.
Devonské moře vypadá na slunečných fotkách krotce a mile, ale zdání klame. Za prudkých bouří je teprve znát, že je to přes všechnu azurovost nespoutaný Atlantik, který po staletí ukusuje z pobřežních skal a lidé s ním svádějí velmi nerovnou bitvu.
Ostatně někdy jsou to právě lidé a jejich chamtivost, která je hlavní příčinou katastrofy.

Nejvýmluvnější příklad máme jen pár mil od Hope Cove - vesnice Hallsands, kterou 26. ledna roku 1917 doslova a do písmene vzalo moře a smetlo ji z povrchu zemského.
Je těžké dnes při pohledu na pár zbylých trosek uvěřit, že tu stávala živá rybářské vesnice, s pláží, molem, ulicí, která měla po obou stranách řady domů a dokonce i s vlastní hospodou. Žilo tu přes 150 obyvatel, kteří se živili především rybolovem, lovem krabů a také tím, co nakonec způsobilo zkázu celé vesnice - těžbou písku a oblázků z pláže. Na konci 19. století se totiž začaly masivně rozrůstat doky v blízkém Plymouthu a na stavbu obrovských betonových struktur byl potřeba písek a štěrk, který se přidával do cementu. Intenzivní těžba tak pomalu odčerpávala přirozenou bariéru, chránící až dosud vesnici před přílivem a bouřemi. Stavitelé a těžaři se domnívali, že odtěžený materiál moře přirozeně "doplní" novými náplavami. Dnes už víme, že část depozit, která dodnes chrání některé sousední vesnice před přímým útokem moře, pocházejí ještě z doby ledové a tudíž jsou nenahraditelné.

Tady je na historické fotografii vidět ulice s dvěma řadami domů i přilehlá pláž. Na další fotce, z roku 2009 je vše, co z Hallsands zůstalo. Dům, který je na historické fotce vpravo, s bílou štítovou zdí, dveřmi a oknem, je na moderní fotografii nezřetelně vidět vpravo vzadu, těsně nad mořem.

Podle vyprávění poslední pamětnice toho osudného lednového dne zuřila bouře už od rána. Byl mimořádně vysoký příliv a stále sílící vítr vlny dál zdvihal a hnal proti pobřeží. Obyvatelé přesto věřili, že bouři přestojí, jako už mnohokrát předtím. Utěsnili zápraží domů pytli s pískem, zavřeli okenice a čekali, až se vichr přežene. Ten však namísto toho dál sílil.
Bylo už hodně po setmění, když se první vlny začaly přelévat přes střechy domů. Střechy, které byly převážně doškové a které nemohly vodu zadržet. Voda se do domů valila ze všech stran - rozbitými dveřmi, okny i rozpadajícími se střechami. Je doslova zázrak, že se všem obyvatelům podařilo uprostřed té strašlivé noci utéct nahoru na útesy, takže ani jeden člověk nezahynul a jen pár bylo lehce zraněných. Ze svého majetku nicméně nezachránili vůbec nic.
Bouře pokračovala celý další den a vesničané tak mohli z útesů sledovat, jak se rozpadá jeden dům za druhým...do večera zmizelo v moři celkem 29 domů a stát zůstal jediný!
Celá pláž a bariéra zmizely úplně, moře je strhlo a odneslo beze zbytku. Domy, které stály původně několik desítek metrů od moře, se proměnily v trosky, tyčící se teď přímo nad mořskou hladinou. Vesnice Hallsands byla pryč.

Lidé už se do Hallsands nikdy nevrátili. Část trosek vesnice ostatně zůstala odříznuta na skaliscích a je dostupná jen horolezcům. V pozdějších letech byly sice obnoveny dva z domů, postavené o něco výše než zbytek vesnice, jen jediný byl však obydlený trvale - poslední pamětnicí a obyvatelkou Hallsands, která zažila jejich zkázu a žila zde až do své smrti v roce 1964. Od té doby už domy nikdo trvale neobýval a jejich majitelé je jen čas od času používali pro letní bydlení (ačkoli domy každý rok potřebovaly velké opravy škod, způsobených zimními bouřemi).

A moře ještě neřeklo poslední slovo - v roce 2012 se po silných bouřích sesula část útesu, vzala s sebou stodolu, pobořila jeden ze dvou zbylých domů a podemlela vyhlídkovou plošinu.
S ohledem na stále přitomnou erozi, která je důsledkem zimních bouří, zřejmě dříve nebo později zmizí i poslední stopy po vesnici, která ze dne na den přestala existovat, tak jako místa z dávných přímořských bájí.

NAD VODOU, POD VODOU, NIKDO NESMÍ BÝT...

Tuhle verzi cesty "mořským traktorem" ovšem snad raději nebudeme Qerilce ukazovat, že? Anebo ano? Snad ji utěší, že management hotelu cesty v podobném počasí zakázal ihned, jak se klip objevil na youtube. Ale zase vzrůšo to bylo, ne že ne!

ANGLICKÁ RIVIÉRA, PAŠERÁCI A PÁR VRAŽD K TOMU

Asi tak by se daly shrnout základní charakteristiky oblasti, do které se letos vydáváme.

Pro jižní Devon je charakteristický mix divokých útesů a tajných zátok, pitoreskních vesniček a širokých ústí řek, luxusních hotelů, majáků a chaloupek s doškovými střechami. Jako kdyby někdo vhodil všechny ty nejrůznější elementy do šejkru, protřepal (nemíchal) a pak je vysypal podél celého pobřeží.

Najdete tu písečné pláže s fantastickými útesy a azurovým mořem, které by se snadno daly na fotkách zaměnit za Karibik (hlavně proto, že z fotky nepoznáte teplotu vody). Prapodivně formovaná skaliska zase připomínají některé slavné pláže v jihovýchodní Asii. Proč by někdo létal do Pukhetu, když může jet do Anglie, že jo...

Pláže a zátoky ovšem nejsou to jediné, co v Devonu najdete.

Art Deco hotel na soukromém ostrově, na který v době přílivu dopravuje návštěvníky "mořský traktor", jakoby vypadl z díla Agathy Christie.
Pardon, oprava, ono to není *jako*. V hotelu na Burgh ostrově (který máme prakticky za rohem) se odehrávají hned dva romány nejslavnější detektivní autorky všech dob a jedna z adaptací Poirota s Dave Suchetem byla natáčena přímo na místě. Schválně, kdo ví, která?
Naštěstí ty zmíněné vraždy se tu odehrály pouze v autorčině fantazii. Ostatně k Agathě se ještě vrátím v některém příštím příspěvku, v Devonu žila a milovala ho a nechala tu po sobě spoustu stop.

Burgh hotel je úžasný jak svojí architekturou, tak umístěním (i když ten transport se Poirotovi moc nezamlouval!), pro nás je ale tak leda na koukání - tedy pokud si s sebou neberete smoking a hodně tlustou šekovou knížku.

Mořský traktor se Poirotovi nelíbil - a to ho neviděl v akci při bouři (viz novější příspěvek)!

Není to ovšem zdaleka jediný luxusní hotel v okolí. Místní města a městečka opravdu připomínají tu zmíněnou riviéru, s palmami, bílými hotely, barevnými domky, jachtami a večerní jiskřivou atomsférou. Jen na ruletu jsem nikde nenarazila :-)

Široká ústí řek, zasahující hluboko do vnitrozemí, se zase skvěle hodí pro přístavy a regaty

A co ti zmínění pašeráci? Předtím, než pobřeží objevili turisté, byl hlavním místním zdrojem obživy rybolov...a právě podloudnictví. Také se k němu ještě vrátím, protože se najde řada zajímavých a dramatických příběhů, prakticky každé městečko má nějakou místní historku (a nejsou vždy jen veselé, často docházeli i k dramatickým střetnutím s policí, při kterých šlo oběma stranám o život).
Pašeráci byli velmi vynalézaví, uměli využít všech zátok, jeskyní a skrytých míst, kterých se podél pobřeží nachází spousta. A kde jim nestačily tunely přírodní, tak si pomohli jinak - tenhle luxusní tunel (po moderní přestavbě) vede...na  pláž!

Tak to byla první ochutnávka, hádám, že zadání "někam, kde je moře" bychom měli bez problémů splnit. Pokračování příště :-)

Praktické informace

Jste už všichni zkušení cestovatelé, takže praktických informací prakticky netřeba :-) Tudíž jen pár technických detailů:

CESTA TAM
8.5. odlet ve 21:50 - náš oblíbený let (protože jiný neexistuje), s příletem ve 23.00 do Bristolu

CESTA ZPÁTKY
15.5. odlet v 18:20, přílet do Prahy ve 21:20

Terminál 1 jako obvykle.

Zavazadla: na příruční zavazadla je limit jen velikostní, nikoli váhový. Každý máme zároveň možnost vzít jedno zavazadlo k odbavení, váhový limit 20 kg.