Hope Cove

Hope Cove

Thursday, 26 February 2015

STUDNA V OBÝVÁKU, ŘÍMANÉ a KRMENÍ KACHNIČEK

V Devonu se najde spousta zajímavých věcí - třeba středověká studna v obývacím pokoji :-)
Když se před pětadvaceti lety nastěhoval Colin Steer s manželkou a třemi dětmi do domku v Plymouthu, začal samozřejmě s rekonstrukcí interiéru. V obýváku přitom objevil místo, které znělo dutě.
Byl by ho rád prozkoumal, ale manželka neměla tak docela pochopení pro vytvoření díry uprostřed pokoje, a tak její trpělivý manžel počkal dalších 24 let, než se ke své záhadné díře vrátil.

A dobře udělal - protože jak si tak kopal a kopal, zjistil, že to, co původně považoval za skrýš (hrnec zlata by bodnul) pokračuje dál a dál - tedy vlastně spíš hloub a hloub. A hloub. Místo prohlubně totiž objevil 10 metrů hlubokou středověkou studnu z doby Francise Drakea.

Studna byla zřejmě součástí přivaděče vody z Dartmooru do Plymouthu, který zadal do stavby přímo Francis Drake. Zakryta byla někdy okolo roku 1895 a po přestavbách domu nad ní upadla zcela v zapomění. Přesné dataci pomohl také meč, který Colin našel při kopání zhruba v polovině hloubky studny. Jen ten hrnec zlata na dně nebyl.

Steerovi mají studnu v obýváku dodnes - vyčistěnou a překrytou padacími dveřmi. A Colinova manželka dodnes mrmlá. Chudáci amatérští archeologové, je fakt těžké najít v rodině pochopení!


Devon byl hustě obydlenou oblastí už od doby kamenné, takže oplývá mnoha významnými archeologickými nalezišti a nálezy z dob podstatně dřívějších než 16. století. O nálezech podmořských už jsem psala, tak ještě pár slov o těch suchozemských.

Zatímco v neolitu byli naši předci posedlí stavbou velkých kamenných stuktur - menhirů, kamenných kruhů, kromlechů atd., kterých je spousta rozeseta po Dartmooru, v době bronzové a především železné "letěly" opevněné vrcholky kopců. Někdy šlo skutečně o obranné struktury, ve kterých se buď žilo trvale nebo se do nich obyvatelé stahovali v případě útoku nepřátel; jindy se zdá, že to byly struktury, jejichž účelem bylo především ohromit. Mít valy bylo prostě cool a čím víc valů, tím víc Addidas. Jen se dívejte, jak jsme dobří, můžeme si dovolit stavět valy, i když je k ničemu nepoužíváme. Spoustu valů! To čučíte, co?
Takových ovalených hradišť byla v Devonu nalezena řada - a jedno z nich se nachází přímo v Hope Cove. Praktický celý vrcholek kopce, uzavírajícího z jižní strany zátoku, byl v době železné opevněn a tvořil jednu z pobřežních pevností. Nebyl to žádný drobeček - dochované valy jsou dlouhé kolem 300 metrů. Pevnost byla obehnaná minimálně dvěma příkopy a musela ve své době vypadat skutečně monumentálně. Z celkového počtu kolem 60 dnes známých podobných pobřežní pevností z doby železné se jich přes 40 nachází v Cornwallu a ta "naše" je jediná v jižním Devonu.

Dalším významným devonským hradištěm je to u Milber Down. Jeho struktura je dodnes v krajině zcela zřetelně viditelná, tvoří ji hned čtyři kruhové valy (to koukáte, kolik máme valů, muhehe!), ani to tedy nebyl žádný drobek.

Vykopávky hradiště přinesly mimo jiné nález tří překrásných bronzových sošek zvířat - jelena, kachny a havrana. Kachna drží v zobáku placatý kulatý...věc. Romantické duše v tom vidí symbolický sluneční kotouč, verlitka si říká "to byli hodní lidé, krmili kachničky!" :-)
V prostorách hradiště byly nalezeny také římské mince - i z jiných lokalit jsou známé případy nálezů většího množství římských mincí poblíž mohyl z doby bronzové či železné. Římané totiž často rozeznávali místa starého uctívání a pragmaticky obětovali těm cizím předkům, kteří byli jistě v kontaktu s místními božstvy. Sichr je sichr, že jo.
 
Mimochodem, když už jsme u těch Římanů - představy o římské invazi do Británie se během let vyvíjely a měnily a dnešní poznatky ukazují podstatně jiný obrázek, než jaký se vyučoval po desetiletí ve školách.
Podle původního pojetí vtrhli Římané do Británie velkou vojenskou silou, místní kmeny si podmanili především osvědčenou metodou vyhlazení, zemi rozdělili mezi své vojevůdce a zbohatlíky a ohněm a mečem nastolovali v barbarské Británii vládu civilizace. Tu zmasakrovali nějaké ty druidy, tu bojovali s pohanskými královnami (Boadice) a vůbec se chovali jako sloni v porcelánu.
Jenže...archeologické výzkumy ukazují obrázek trochu jiný. Pobřežní části Británie (Cornwall a Devon na čelních místech) s Římem čile obchodovaly po staletí. Flotilu římských lodí proto místní obyvatelé nevítali řinčením zbraní a zuřivým bojem, ale rozšířením tržišť v radostném očekávání intenzivnějšího obchodu.
Samozřejmě je pravda, že ne všichni sdíleli jejich nadšení a že se našly kmeny, které si s římskými vojáky statečně zabojovaly. Také vlivná duchovní elita společnosti (druidové) nebyla z Římanů moc odvázaná - pravděpodobně především proto, že jí lezli do zelí. Masakr druidů na Angelsey je historicky doloženou událostí a jeho důslednou krutost kritizovali dokonce i sami Římané.
Archeologicky dokázaným faktem nicméně je, že Římané v Británii používali mnohem víc taktiku "rozděl a panuj" než "vyhlaď a pak koukej, že není nikdo, kdo by pracoval a platil daně". Těm z místních hlavounů, kteří byli ochotni je akceptovat jako nové vládce země, přidělili pozemky a zajistili pěkný příjem z obchodu. Nádherné "římské" vily, jejichž pozůstatky jsou rozeseté po celé jižní Anglii, patřily ve velké míře místním tzv. "romano-british", tedy "britsko-římským" obyvatelům - tj. původním obyvatelům Anglie, kteří usoudili, že podlahové topení a vyhřívaná lázeň mají něco do sebe. V Devonu jsou známé pouze tři vily, mnohem víc je jich o fous východněji, v Dorsetu. Výkyvy počasí v posledních letech s sebou nicméně přinášejí objevy nových a nových lokalit, takže kdo ví...třeba se nějaká to římská vila s výhledem na moře najde i v Hope Cove :-)
(Výkyvy počasí znamenají období sucha nebo naopak záplav, díky kterým jsou mnohem intenzivněji viditelné vegetační změny, signalizující, že je něco "pod zemí". Když bylo před pár lety v UK několik letních týdnů netypicky suchých, přibyly na seznamu slibných archeologických lokalit desítky záznamů!)
To už jsem ovšem odbočila opravdu hodně daleko, tak na rozloučenou jen dva ilustrační obrázky letecké archeologie - jedna římská vila z Norfolku a jedno obrovské sídliště, tvořené kruhovými domy z doby bronzové; nachází se v Cornwallu, a je dokonce vidět i na Google maps :-)




Monday, 23 February 2015

TROCHA NOSTALGIE...

...nikoho nezabije.

Tak pro vás dneska mám bez jakéhokoli doprovodného příběhu něco historických fotografií Hope Cove - jak to vypadá, zas tak moc se od roku 1890 nezměnila :-)
Všechny historické obrázky jsou ze stránky http://www.francisfrith.com/hope-cove












Wednesday, 18 February 2015

POTOPENÁ ARMADA

Ne, v nadpisu nechybí čárka, jenom v něm nejsou rozlišená velká a malá písmena. Řeč totiž není o nějaké obecné armádě, ale o Armadě - flotile španělských lodí, která se vydala dobýt Británii a jak všichni víme, hanebně neuspěla.

Stopy po jejím neúspěšném tažení najeme i u devonského pobřeží - a to přímo v Hope Cove!

Hope Cove je totiž jediným místem v Anglii, kde se Španělé dostali na pobřeží. Nikoli ovšem v roli dobyvatelů. Přímo před zátokou v bouři ztroskotala loď San Pedro El Mayor, lazaretní loď, která patřila do španělské Armady a právě prchala po porážce od anglických břehů. V bouři se jí stala osudnými skaliska před Hope Cove.
Během let se našla spousta artefaktů (a je veřejným tajemstvím, že řada budov v okolí má krovy či stropy z trámů, pocházejících právě z tohoto vraku), ale přesné místo, kde vrak leží, známé není.
Španělé, kteří se takto "vylodili", byli dočasně internování v Ilton Castle, dnes farmě poblíž Kingsbridge. Bylo jich zachráněno celkem 140 a původně byli všichni automaticky odsouzeni k smrti, nakonec ale Britové pragmaticky přistoupili na nabídku výkupného a všichni zajatci se postupně vrátili zpět do Španělska.

San Pedro je možná vrak historicky nejslavnější, ale není rozhodně jediný. Přes svoji zdánlivou nevinnost, kdy v sluneční záři vypadá devonské pobřeží jako laskavý ráj, je to ve skutečnosti pobřeží velmi zrádné. Nejen podmořská skaliska, ale především stále se přesouvající písky, jejichž formace ovlivňují mořské proudy, příliv, ale i každá větší bouře, představují dokonce i dnes nezanedbatelné riziko.

zlatý náramek, nalezený u vraku
Přitom hustý provoz lodí podél tohoto pobřeží není ani zdaleka záležitostí novodobou. Nejstarší nalezený devonský vrak pochází už z doby bronzové, před více než 3000 lety!
A opět ho máme takřka za rohem - leží totiž v hloubce pouhých 8-10 metrů v ústí Salcombské zátoky. A není to vrak ledajaký, poté, co ho objevila místní archeologická skupina, bylo v jeho okolí nalezeno celkem 259 měděných a 27 cínových ingotů. Vrak si díky tomu vysloužit přezdívku "pravěký tanker" :-) Chemickou analýzou mědi a cínu bylo zjištěno, že materiál pochází z různých nalezišť, nikoli z jednoho zdroje. Jde tedy zároveň o nepřímý důkaz toho, že už v době cca 900 let před naším letopočtem, byl kvetoucí obchod s cornwallským a devonským cínem a mědí poměrně komplexní a musel zahrnovat obchodní cesty, překladiště a přístavy podél celého pobřeží. Cornwallský cín byl klíčovou surovinou pro výrobu bronzu, po kterém- jak název "doba bronzová" napovídá - byla v Evropě obrovská poptávka a obchod s cínem tak byl velmi intenzivní a velmi lukrativní. Mezi další nálezy, vyzvednuté z vraku a jeho okolí patří také bronzový meč, pár zlatých náramků a několik kamenných artefaktů, jejichž interpretace není jasná. Přestože se toho ze struktury lodi moc nezachovalo, podle vědecké rekonstrukce měřila zřejmě cca 12 metrů, byla schopna plavby mezi Anglií a Francií a její posádku nejspíš tvořilo okolo 15 mužů. Místo nálezu je vyhlášeno místem zvláštního významu a požívá nejvyššího stupně ochrany jakožto cenné archeologické naleziště.

tonoucí Ramillies
Dalším slavným místním vrakem je HMS Ramillies, která se potopila v roce 1760. Dodnes je to jedno z největších námořních neštěstí v dějinách Anglie.
V mohutné bouři si kormidelník spletl výběžek Bolt Head, který uzavírá salcombskou zátoku, s podobně tvarovaným výběžkem Rame Head u Plymouthu o pár mil dál. Namísto do bezpečí chráněného přístavu tak loď zamířila přimo na skaliska.
Byl to tragický omyl, který stál život více než 800 námořníků!
Z celé posádky se zachránilo pouze 28 (některé prameny uvádějí 26) mužů a jak pamětníci zaznamenali: "Celé moře u Hope Cove, kam oko dohlédlo, bylo pokryto troskami a mrtvými těly. Každý nový příliv vyplavoval další a další těla."


Trosky HMS Ramillies
Místem posledního odpočinku pyšné lodi se stala jedna z hlubokých pobřežních jeskyň, do které bouře zanesla většinu trosek. Přestože se jedna z jeskyň jmenuje Ramillies Cove, trosky ve skutečnosti leží v té vedlejší, bohužel přístupné jen potápečům. Nicméně možná právě proto se zde zachovaly jak tři z lodních kanónů, tak kus kormidla a kýlu, množství dělovích koulí, najít se dají také zkorodované hřeby a cáry olověných plátů, kterými byla loď pobita pod čarou ponoru. Trochu mystický nádech dodává historka, že právě nad touhle jeskyní se shromažďují největší hejna racků - kteří jsou podle pověstí dušemi utopených námořníků.


Všem výše zmíněným vrakům je věnována celá jedna místnost  v muzeu v Salcombe, které v podstatě musíme navštívit, že jo? :-) http://www.salcombemuseum.org.uk/tour/wreck_room/

P.S. Že plavba kolem devonského pobřeží nemusí být ani v dnešní době žádná selanka ilustruje tohle video, natočené při bouři v únoru 2014. Kontejnerová loď se na něm taktak probíjí mohutným vlnobitím právě na dohled od Salcombe, skoro přesně v místech, kde o čtyři sta let dříve tragicky skončila plavba HMS Ramillies.

Monday, 16 February 2015

OTEVŘENÝ NEBI

Nejspíš to bude jen náhoda, ale kdo ví...

V Devonu, víceméně poblíž naší základny, je hned několik kostelů, které to vzaly s tou otevřeností k nebesům hodně doslova.
Například takový St Peter the Poor Fisherman. Svojí dedikací svatému Petru, chudému rybáři, musel být jistě blízký ovečkám ve své komunitě, z nichž byla drtivá většina rybáři a rozhodně ne bohatými. Přesto byl tenhle kostelík, připomínající spíš něco mezi malou tvrzí a sýpkou, v polovině 19. století téměř opuštěn. Přispěla k tomu ničivá bouře v roce 1840, která strhla část střechy. Farníci ji nikdy neopravili, a tak je dodnes část kostela - jak už bylo řečeno v úvodu - otevřená nebesům.
Kostelík má ale rozhodně své kouzlo, proto se zde dodnes občas slouží mše, i když ho jinak nahradil nedaleko postavený novější kostel. Nemáme to daleko, takže bych Sv.Petra určitě zařadila na seznam možných cílů výletu, přestože jedna ze stránek, které jsou mu věnované, líčí přístup k němu takto: "Access can be rather ... interesting." :-)




Dalším kostelem, který potkal podobný osud je st Andrew´s Church, také nedaleko Hope Cove. I ten přišel o část střechy - přesněji celou jeho loď tvoří jen obvodové zdi, o střechu je kratší i jeho věž, a příroda si pomalu bere zpátky to, co jí lidé kdysi vzali.A proč vlastně ne, v tom věčném koloběhu času je to docela pěkně symbolické a rozjímat se dá v kostele bez střechy stejně dobře, možná dokonce líp, než v tom, který je kompletní a živlům uzavřený.




Do třetice jsem nechala kostel, který je otevřený nejen nebesům, ale jak se zdá, tak nejspíš i mocnostem pekelným - kostel Svaté trojice v Buckfastleigh. Ďábel se okolo něj ometal od samého začátku - už když jej lidi začali stavět, na vysokém kopci nad vsí, snažil se jim v tom všemožně zbránit. Nakonec ho zdeptali tím, že ke kostelu vede plných 196 schodů - ďábel byl zjevně líný pořád šlapat nahoru, aby jim zboural zdi, tak to nakonec vzdal. (Jak ovšem za chvíli uslyšíte, ne nadlouho!)
Jak to bývá, okolo kostela byl založen malý hřbitov - a na něm najdete podivnou stavbu. Vypadá trochu jako pavilonek, když se ovšem podíváte zblízka, zjistíte, že by to byl pavilonek velmi neútulný. Samé tlusté zdi a pevné mříze...kdepak pavilon - hrobka je to. A zatraceně dobře zabezpečná hrobka. Nic se dostane dovnitř a hlavně - nic se nedostane VEN!
Tuhle obezřetnost si vysloužil jistý Richard Cabell, místní pán, který žil v 17. století. Už za jeho života se šeptalo, že se spřáhnul s ďáblem. Rád honil se svojí smečkou na dartmoorských blatech, šuškalo se o znásilněných a zavražděných dívkách, o chudácích, které jeho psi uštvali pro zábavu k smrti, dokonce o vraždě manželky hned po svatební noci...Když v roce 1677 zemřel, uložili jeho tělo do rodinné hrobky...a hned následující noci několik k smrti vyděšených svědků líčilo, jak spatřili smrtelně bledého Cabella, jak na černém koni vyráží se smečkou vyjících ďábelských psů na svůj oblíbený hon po blatech. I poté, co nad jeho hrobkou postavili zmíněný "pavilon", osadili pevné mříže a pro jistotu ještě hrobku zavalili obrovským balvanem, neměl v hrobě klid. Dodnes se objevují svědectví, že z hrobky mezi mřížemi září podivné narudlé světlo a jsou slyšet výkřiky a sténání. Jestli je vám legenda povědomá, tušíte správně - právě tahle pověst totiž inspirovala Sir Conana Doyla k napsání slavného Psa baskervillského.

Legendu přiživil také relativně nedávný objev - že se pod kostelem nachází jeskynní systém, o tom se vědělo poměrně dlouho (minimálně existovaly pověsti o lidech, kteří se propadli do podzemí nebo v něm zabloudili). Při speleologickém průzkumu pak nalezli nadšení vědci pozorouhodný útvar - spojením stalaktitu a stalagmitu vznikla v jeskyních "soška", která nápadně připomíná gentlemana v rohatém klobouku ze 17. století. Objev získal na skutečné přízračnosti ve chvíli, kdy bylo měřením zjištěno, že se nachází prakticky přímo pod hrobkou Richarda Cabella.
Bohužel, neblahá proslulost a ďábelské legendy byly zřejmě také zkázou kostela - posledním hřebíčkem do jeho symbolické rakve byla jedna noc v roce 1992, kdy někdo založil oheň přímo pod hlavním oltářem - spekuluje se o satanistickém rituálu, který se vymkl kontrole. Ostatně o černých mších a podivných rituálech se v souvislosti s Holy Trinity mluvilo po staletí. Kostel vyhořel a propadla se jeho střecha - čímž vznikla další krásná ruina. Tentokrát ovšem možná odkazující spíš ke spojení s peklem než s nebesy.
 

Wednesday, 11 February 2015

MEZI VODOU A SOUŠÍ

Z nejrůznějších zdokumentovaných archeologických nálezů víme s jistotou jednu věc - naši předkové, především v době bronzové, měli zvláštní vztah k místům, která leží jaksi "na pomezí". Není asi příliš těžké opustit na moment přísně vědecká fakta (která říkají, že o jejich rituálech a myšlení toho můžeme vědět hodně málo) a představit si, že taková místa znamenala symbolický předěl mezi světy. Voda a souš, minulost a součastnost, předkové a potomci...kdoví, co vše si do významu takových míst promítali.

V každém případě je intenzivně vyhledávali a dá se říct, že drtivá většina opravdu významných lokalit z té doby je vystavěná buď na ostrozích nad řekou; na kosách, které oddělují moře a vnitrozemské laguny; na "ostrovech", které vystupují z bažinatých území (Glastonbury, vzpomínáte?); někdy na ostrovech, ale častěji na poloostrovech - a za ta úplně nejmagičtější byla považována místa, která jsou tak trochu obojí - ostrov i pevnina. Mám na mysli taková místa, která jsou buď v části dne nebo části roku přístupná a v části nepřístupná.
při záplavách se s Glastonbury znovu stává ostrov
zatímco Lindisfarne je ostrovem při každém přílivu

Původní kulty překryla často nová tradice, pohanská místa se stala svatyněmi římskými a poté křesťanskými, ale ta určitá neuchopitelná magičnost jim zůstala. Už jsem jmenovala Glastonbury, dalším klasickým příkladem jsou skoro-ostrovy Lindisfarne či Angelsey ... a vůbec nejlepším příkladem je řada ostrovů, dedikovaných Sv. Michaelovi. Jsou jako odlitky jednoho jediného příběhu - o hoře na dohled od pevniny, přístupné za odlivu a odříznuté za přílivu. Zasvěcení vědí, kdy přejít suchou nohou, občas se možná voda sama otevře, aby propustila toho, kdo je té cti hoden, nehodní se utopí.










Nejznámějším Mnt Saint Michel je samozřejmě ten francouzský, na dohled od bretaňského pobřeží. Méně známý je jeho dvojník na jihu Cornwallu (viděly jsme ho s Tinne, Čin a Qerilkou při naší první návštěvě těch končin...no a třetí máme pár mil od domečku. Už jsme o něm mluvili, ovšem v úplně jiné souvislosti - je to totiž starý dobrý Burgh Island.

Posuďte ostatně sami - podobnost zcela nenáhodná  :-)

Ten bretaňský
Ten cornwallský
A do třetice ten v Devonu





Zůstaňme ještě chvíli u toho svatého "Michala" - není to nikdo jiný, než sám archanděl Michael. Jenže ani s tím to není tak jednoduché. Některé odnože křesťanství (např. Adventisté sedmého dne) jsou přesvědčeny, že to ve skutečnosti není žádný Michal, ale jen takový eufemismus pro samotného Ježíše.
Tradičnější pojetí mu jako jedinému přiznává titul "archanděl" - tedy nejvyšší šéf přes anděly. Ten, kdo vede nebeské šiky do boje s ďáblem a jako vedlejšák fušuje do zelí sv. Jiřímu a morduje draky (jeden z výkladů vidí v zabití draka symbol porážky pohanství - což je docela zajímavý aspekt, když mluvíme o prastarých kultovních místech s velice silnou tradicí). Jeho lidštější stránkou (lze-li to říct o andělovi) je to, že je také někdy představován jako průvodce duší zemřelých, který má dokonce právo rozhodovat, kdo a na jak dlouho zůstane v očistci. Zvládá to ho prostě celkem hodně.
Když ponecháme stranou žerty, faktem je, že představuje velice mocnou - možná i jednu z nejmocnějších - křesťanských bytostí. Zdá se logické, že právě takové bytosti jsou zasvěcena právě ta nejdůležitější pohanská kultovní místa, místa s nejsilnější tradicí.








I Aear cân ven na mar

Takže až se budeme dívat na Burgh Island, můžeme si na chvíli odmyslet Art Deco hotel a slečnu Marplovou a zkusit ho vidět očima těch, pro které s naprostou jistotou před několika tisíci lety představoval tajemné místo, na pomezí světů. Avalon, Valinor, Země neumírajících, Krajina za duhovým mostem...



Monday, 2 February 2015

VRAŽEDNÝ ČAJ

...aneb jak se kvůli své lásce k čaji stali Angličani málem botaniky.

Když je něčeho nedostatek, rázem se vyrojí náhražky. A v 18. a 19. století byl čaje v Anglii nedostatek katastrofálních rozměrů. Pravda, East India Company na svých nádherných clipperech  (ty nejrychlejší dokázaly urazit cestu za neuvěřitelných 99 dní!) přivážela z Indie a Cejlonu čaje dost - ale astronomické clo z něj dělalo nedostupnou komoditu.

Řešení byla dvě: kvetoucí pašerácký business, který zásoboval zákazníky vysoce kvalitním čajem (vyplatil se víc, než nekvalitní, za malé množství dostal pašerák vysokou cenu a kvalitou si pojistil zákazníky) a výroba nekvalitní náhražky z místních surovin.
Není to nic nového, k náhražkám se v průběhu historie lidé uchylovali mnohokrát - ostatně i ta Vitáčkova žitná káva Oveka, díky které jsme si krátili mnohé anglické večery, nebyla ničím jiným než náhradou drahé kávy z pravých kávových zrn. Pražené žito ovšem nikomu neublíží, tak maximálně si můžete pokazit žaludek. U čaje to bylo trochu jiné.


Tzv. "britský čaj" (ze kterého by dnes pravověrného Angličana nejspíš ranila mrtvice) se vyráběl například z pupenů olše, hlohu nebo jasanu. Někdy se prodával bez předstírání jako "zelený čaj", jindy ho výrobci míchali s čajovými lístky a prodávali za stejnou cenu, jako předrahý importovaný artikl. Parlament postupně zakázal jak pančování pravého čaje, tak posléze i jeho "pupenovou" alternativu, to ovšem napodobitele nezastavilo.
Spíš naopak by se dalo říct, že jejich kreativita vzrostla - bylo žádoucí, aby nebyl "zelený čaj" na první pohled k rozeznání od toho pravého? Ale jistě, k čemu přece máme chemii! Čaj se začal přibarvovat vším možným, oblíbený byl například uhličitan měďňatý nebo chromnan olovnatý (chromová žluť). Obě látky ve větších množstvích toxické, způsobují chronické otravy a navíc k tomu jsou i karcinogenní. Není divu, že ve srovnání s nimi bylo přidávání ovčího trusu bráno jako v podstatě neškodné.
Po jednom z velkých skandálů v roce 1817 si postěžoval oficiální prodejce čaje, že je zákazníky považován "málem za tajného zabijáka, připraveného vstoupit do domu každého poctivého občana a otrávit ho i s celou rodinou..."
Návody, jak rozeznat dobarvený čaj, připravený z domácích surovin, se šířily jako lavina a z Angličanů se málem stal národ amatérských botaniků.


Bylo to z velké části právě díky tomuhle riziku, že černý čaj předstihl ke konci 18. století v popularitě ten zelený (původně oblíbenější). Jedním z důvodů, proč nebyl původně tak oblíbený, byl způsob jeho přípravy - dlouhé a opakované louhování (aby se předrahá surovina ušetřila) znamenalo čaj silný - a svíravě trpký. I na to se ovšem našlo řešení - stačí přece přidat trochu mléka! Zrodila se tak tradice, která se stala natolik pevnou součástí národní identity, že je dnes těžké uvěřit, že je vlastně "pouhých" třista let stará. 

Anglický čaj se prostě vaří silný, tmavý...a pije se s mlékem!

(A tak jediné, o čem se dnes vedou vášnivé spory, je jestli se má lít do hrnečku nejdřív mléko a potom čaj, nebo naopak. Jak to děláte vy?)




Sunday, 1 February 2015

PAŠERÁCKÉ POBŘEŽÍ

Prakticky celé jihozápadní pobřeží Anglie - jižní Devon, Cornwall i severní Devon - se jen hemží pašeráckými historkami a divokými příběhy.

Doba zhruba od konce 17. do konce 18. století byla doslova zlatým věkem pašeráků. Obrovské daně, uvalené na tzv. luxusní zboží - zahrnující především čaj, alkohol a tabák - udělaly z pašování nejen lukrativní business, ale prakticky společenskou nutnost.
Pro představu stačí uvést, že šálek čaje byl v Anglii díky zdanění 6x dražší než ve Francii! Teprve v roce 1784 byl čaj přeřazen z "luxusního zboží" do "každodenní nutnosti" a daň tak klesla ze 119% na 12,5%. V praxi to znamenalo, že celý pašerácký business zanikl doslova přes noc.

Vraťme se ale o sto let zpátky - do doby, kdy londýnská smetánka touží pít při svých dýcháncích čaj, jako důkaz bohatství a společenského statutu. Kdy zmrzlí rybáři opravdu nutně potřebují po svém návratu ze studeného moře šálek čaje s trochou brandy nebo rumu. A kdy si nic z toho nemohou jedni ani druzí dovolit, pokud se chtějí držet zákona, ale co tak snadno seženou, když využijí toho předlouhého pobřeží, s velmi šikovně umístěnými stovkami pláží a jeskyní, které je prakticky nemožné uhlídat. Odhaduje se, že v roce 1780 se objem pašovaného čaje blížil 7,5 miliardám liber a prakticky všechen čaj, který se v tom roce vypil, byl do Anglie propašován.

Pašeráctví se stalo rodinným businessem pro tisíce rybářských rodin podél celého pobřeží. Do ilegálního dovozu zboží z Francie, často na relativně malých lodích, byly zapojeny doslova a do písmene celé vesnice. Tradují se historky o ženách, které signalizovaly, že je vzduch čistý tím, že věšely ven bílé prádlo (a naopak přítomnost celníků či vojáků napovídalo prádlo barevné) - což vede k zajímavým teoriím o tom, jak to ovlivňovalo výběr šatníku místních mužů :-)

Objevovali se místní, legendami opředení, pašeráci,  hrajících v očích vesničanů roli přímořského "Robina Hooda", který vždy na všechny vyzraje. Jedním z nich byl například jistý Jackman z Brixhamu. Když si na něj zákon konečně došlápnul a do jeho domu naběhli celníci, připravení ho zatknout - našli tam jen plačící ženy, truchlící nad náhlou smrtí svého chlebodárce. Pravda, našel se mezi celníky jeden bystrý mládenec, kterému byla trochu podezřelá velikost rakve, v níž se mělo tělo zesnulého převážet k pohřbu v Totnes. Muži se proto rozhodli pohřební průvod, který se navečer vydal na cestu, sledovat, aby si své podezření ověřili. Odhodlání jim však vydrželo jen do okamžiku, kdy se proti nim na cestě objevil Jackmanův duch, bílý jako stěna, jedoucí na bělostném koni. Celníci se v hrůze rozprchli - a Jackman, poté co si smyl mouku z obličeje, se v tichosti přestěhoval o pár mil dál po pobřeží, kde pod novým jménem v klidu pokračoval ve svých obchodních praktikách.

Pašeráctví ale nebylo vždycky jen veselou hrou na četníky a na zloděje. Na obou stranách - jak mezi pašeráky, tak mezi muži zákona - se počítaly ztráty v desítkách mužů. Někteří utonuli ve snaze přistát za bouřlivé noci. Jiným se přetrhlo lano, na němž je vytahovali na útesy z nepřístupných zátok. Mnozí celníci byli ubiti k smrti, když měli smůlu, že narazili na přesilu. Zaznamenán je incident, při kterém se na skupinu celníků vrhlo přes třicet žen z místní vesnice a víc než polovinu z mužů utloukly kameny a tyčemi. A samozřejmě mnozí pašeráci skončili na šibenici, protože pašování bylo hrdelním zločinem.
Některé gangy si byly tak jisté paktem mlčenlivosti mezi vesničany a svojí nepolapitelností, že svojí drzostí a brutalitou překračovali všechny meze - jako např. Hawkhurst Gang v roce 1747. Poté, co se celníkům podařilo zabavit dvě tuny kontrabandu a uložit ho (jak se domnívali) bezpečně ve skladišti, šedesát členů gangu se za bílého dne vypravilo na skladiště zaútočit a vzít si zabavené zboží zpět, což se jim skutečně podařilo. Příběh měl ještě jednu opravdu drastickou dohru - na cestě ke skladišti totiž pozdravil jeden z vůdců gangu svého známého vesničana. Po vyrabování skladiště byla odměna za dopadení tak vysoká, že se dotyčný rozhodl oznámit autoritám jeho jméno. Vydal se proto spolu s místním celním úředníkem na cestu do Chichesteru. Naneštěstí se cestou zastavili v hospodě, jejíž majitelka měla mezi pašeráky své dva syny. Když vyslechla, jaký je jejich záměr, dala tlupě avízo a oba muži byli pašeráky polapeni a extrémně krutě umučeni. Brutalita jejich vraždy šokovala a vyprovokovala autority k tažení, které skončilo rozprášením tlupy a popravou jejích vůdců.

V neposlední řadě pak byli mezi oběťmi gangů také pasažéři a posádky ztroskotaných lodí - ačkoli to nebylo zdaleka tak časté, jak se nás snaží přesvědčit Daphne du Maurier ve své Hospodě Jamaica. Zákon totiž stanovil, že jakékoli zboží, vyplavené na pobřeží, je majetkem nálezce - za předpokladu, že  z vraku nezůstal nikdo naživu. Velmi ošklivě návodný zákon, co říkáte?

Zůstaňme tedy raději u historek méně temných a krvavých.
Pravdou bylo, že pašování bylo často veřejným tajemstvím celých komunit - jak říká historik v jednom z dokumentárních pořadů - pokud jste se ocitli za pašování před místním soudem, byla prakticky stoprocentní pravděpodobnost, že soudce je vaším pravidelným zákazníkem. Celníci se museli cítit opravdu osamělí ve svém boji za vykonatelnost práva a výběr správných daní.
Místní smetánka pak nezůstávala nijak pozadu.
Majitelé panství často byli zároveň vlastníci hospod v pobřežních vesnicích, jejichž nájemci s jejich tichým svolením, prodávali pašovaný alkohol i tabák. Zachoval se například záznam,  v němž majitel panství Metleigh Manor žádá o povolení prodat část "nalezeného vyplaveného zboží" v Londýně. Jistě zcela legitimní žádost - jak už víme, zákon říkal, že vyplavené zboží je majetkem nálezce (nebo, jako v tomhle případě, majitele půdy, na kterou byl vyplaven). Nepatrný háček je v množství zboží, o jehož prodej žádal - za jediný rok mělo hodnotu, která je ekvivalentem 200 000 liber v dnešních cenách. To muselo být vraků a náhodných nálezů na těch asi 50 km pobřeží, které dotyčný vlastnil! Jenže - kde není žalobce, není soudce a co dělat bez důkazů, že :-)
Ostatně tentýž majitel panství měl zároveň, čistě náhodou, samozřejmě, jednoho svého člověka přímo členem místní celní správy. Nepochybně proto, aby jí s čistým a upřímným srdcem pomáhal vykonávat její chvályhodnou činnost. Jak jinak :-)

Pravda, pašování už dávno vzal čas, ale s čím můžeme počítat najisto je, že prakticky každá vesnice má svoji legendu o pašerácích, místní hospodu s historkami o tajných tunelech a skladištích kontrabandu, nějakou tu pláž s příhodnou jeskyní a tu a tam muzeum podloudnictví.
.. Aspoň že ten čaj už je dneska lacinější!

Mimochodem, s nedostatkem čaje, jednoho z neoddiskutovatelných dnešních symbolů Británie, souvisí i tradice jeho pití s mlékem...ale o tom zase příště :-)