Hope Cove

Hope Cove

Monday 2 February 2015

VRAŽEDNÝ ČAJ

...aneb jak se kvůli své lásce k čaji stali Angličani málem botaniky.

Když je něčeho nedostatek, rázem se vyrojí náhražky. A v 18. a 19. století byl čaje v Anglii nedostatek katastrofálních rozměrů. Pravda, East India Company na svých nádherných clipperech  (ty nejrychlejší dokázaly urazit cestu za neuvěřitelných 99 dní!) přivážela z Indie a Cejlonu čaje dost - ale astronomické clo z něj dělalo nedostupnou komoditu.

Řešení byla dvě: kvetoucí pašerácký business, který zásoboval zákazníky vysoce kvalitním čajem (vyplatil se víc, než nekvalitní, za malé množství dostal pašerák vysokou cenu a kvalitou si pojistil zákazníky) a výroba nekvalitní náhražky z místních surovin.
Není to nic nového, k náhražkám se v průběhu historie lidé uchylovali mnohokrát - ostatně i ta Vitáčkova žitná káva Oveka, díky které jsme si krátili mnohé anglické večery, nebyla ničím jiným než náhradou drahé kávy z pravých kávových zrn. Pražené žito ovšem nikomu neublíží, tak maximálně si můžete pokazit žaludek. U čaje to bylo trochu jiné.


Tzv. "britský čaj" (ze kterého by dnes pravověrného Angličana nejspíš ranila mrtvice) se vyráběl například z pupenů olše, hlohu nebo jasanu. Někdy se prodával bez předstírání jako "zelený čaj", jindy ho výrobci míchali s čajovými lístky a prodávali za stejnou cenu, jako předrahý importovaný artikl. Parlament postupně zakázal jak pančování pravého čaje, tak posléze i jeho "pupenovou" alternativu, to ovšem napodobitele nezastavilo.
Spíš naopak by se dalo říct, že jejich kreativita vzrostla - bylo žádoucí, aby nebyl "zelený čaj" na první pohled k rozeznání od toho pravého? Ale jistě, k čemu přece máme chemii! Čaj se začal přibarvovat vším možným, oblíbený byl například uhličitan měďňatý nebo chromnan olovnatý (chromová žluť). Obě látky ve větších množstvích toxické, způsobují chronické otravy a navíc k tomu jsou i karcinogenní. Není divu, že ve srovnání s nimi bylo přidávání ovčího trusu bráno jako v podstatě neškodné.
Po jednom z velkých skandálů v roce 1817 si postěžoval oficiální prodejce čaje, že je zákazníky považován "málem za tajného zabijáka, připraveného vstoupit do domu každého poctivého občana a otrávit ho i s celou rodinou..."
Návody, jak rozeznat dobarvený čaj, připravený z domácích surovin, se šířily jako lavina a z Angličanů se málem stal národ amatérských botaniků.


Bylo to z velké části právě díky tomuhle riziku, že černý čaj předstihl ke konci 18. století v popularitě ten zelený (původně oblíbenější). Jedním z důvodů, proč nebyl původně tak oblíbený, byl způsob jeho přípravy - dlouhé a opakované louhování (aby se předrahá surovina ušetřila) znamenalo čaj silný - a svíravě trpký. I na to se ovšem našlo řešení - stačí přece přidat trochu mléka! Zrodila se tak tradice, která se stala natolik pevnou součástí národní identity, že je dnes těžké uvěřit, že je vlastně "pouhých" třista let stará. 

Anglický čaj se prostě vaří silný, tmavý...a pije se s mlékem!

(A tak jediné, o čem se dnes vedou vášnivé spory, je jestli se má lít do hrnečku nejdřív mléko a potom čaj, nebo naopak. Jak to děláte vy?)




2 comments:

  1. No, já nalévám mléko do čaje, který si i osladím. Jinak si mimo bylinkové čaje sladím i čaj s citronem. Čistý čaj, přiměřené teploty bez slazení.

    ReplyDelete
  2. Včera v Marplové si dáma nalévala mléko do čaje :-)
    Dělám to stejně.

    ReplyDelete