PAŠERÁCKÉ POBŘEŽÍ

Prakticky celé jihozápadní pobřeží Anglie - jižní Devon, Cornwall i severní Devon - se jen hemží pašeráckými historkami a divokými příběhy.

Doba zhruba od konce 17. do konce 18. století byla doslova zlatým věkem pašeráků. Obrovské daně, uvalené na tzv. luxusní zboží - zahrnující především čaj, alkohol a tabák - udělaly z pašování nejen lukrativní business, ale prakticky společenskou nutnost.
Pro představu stačí uvést, že šálek čaje byl v Anglii díky zdanění 6x dražší než ve Francii! Teprve v roce 1784 byl čaj přeřazen z "luxusního zboží" do "každodenní nutnosti" a daň tak klesla ze 119% na 12,5%. V praxi to znamenalo, že celý pašerácký business zanikl doslova přes noc.

Vraťme se ale o sto let zpátky - do doby, kdy londýnská smetánka touží pít při svých dýcháncích čaj, jako důkaz bohatství a společenského statutu. Kdy zmrzlí rybáři opravdu nutně potřebují po svém návratu ze studeného moře šálek čaje s trochou brandy nebo rumu. A kdy si nic z toho nemohou jedni ani druzí dovolit, pokud se chtějí držet zákona, ale co tak snadno seženou, když využijí toho předlouhého pobřeží, s velmi šikovně umístěnými stovkami pláží a jeskyní, které je prakticky nemožné uhlídat. Odhaduje se, že v roce 1780 se objem pašovaného čaje blížil 7,5 miliardám liber a prakticky všechen čaj, který se v tom roce vypil, byl do Anglie propašován.

Pašeráctví se stalo rodinným businessem pro tisíce rybářských rodin podél celého pobřeží. Do ilegálního dovozu zboží z Francie, často na relativně malých lodích, byly zapojeny doslova a do písmene celé vesnice. Tradují se historky o ženách, které signalizovaly, že je vzduch čistý tím, že věšely ven bílé prádlo (a naopak přítomnost celníků či vojáků napovídalo prádlo barevné) - což vede k zajímavým teoriím o tom, jak to ovlivňovalo výběr šatníku místních mužů :-)

Objevovali se místní, legendami opředení, pašeráci,  hrajících v očích vesničanů roli přímořského "Robina Hooda", který vždy na všechny vyzraje. Jedním z nich byl například jistý Jackman z Brixhamu. Když si na něj zákon konečně došlápnul a do jeho domu naběhli celníci, připravení ho zatknout - našli tam jen plačící ženy, truchlící nad náhlou smrtí svého chlebodárce. Pravda, našel se mezi celníky jeden bystrý mládenec, kterému byla trochu podezřelá velikost rakve, v níž se mělo tělo zesnulého převážet k pohřbu v Totnes. Muži se proto rozhodli pohřební průvod, který se navečer vydal na cestu, sledovat, aby si své podezření ověřili. Odhodlání jim však vydrželo jen do okamžiku, kdy se proti nim na cestě objevil Jackmanův duch, bílý jako stěna, jedoucí na bělostném koni. Celníci se v hrůze rozprchli - a Jackman, poté co si smyl mouku z obličeje, se v tichosti přestěhoval o pár mil dál po pobřeží, kde pod novým jménem v klidu pokračoval ve svých obchodních praktikách.

Pašeráctví ale nebylo vždycky jen veselou hrou na četníky a na zloděje. Na obou stranách - jak mezi pašeráky, tak mezi muži zákona - se počítaly ztráty v desítkách mužů. Někteří utonuli ve snaze přistát za bouřlivé noci. Jiným se přetrhlo lano, na němž je vytahovali na útesy z nepřístupných zátok. Mnozí celníci byli ubiti k smrti, když měli smůlu, že narazili na přesilu. Zaznamenán je incident, při kterém se na skupinu celníků vrhlo přes třicet žen z místní vesnice a víc než polovinu z mužů utloukly kameny a tyčemi. A samozřejmě mnozí pašeráci skončili na šibenici, protože pašování bylo hrdelním zločinem.
Některé gangy si byly tak jisté paktem mlčenlivosti mezi vesničany a svojí nepolapitelností, že svojí drzostí a brutalitou překračovali všechny meze - jako např. Hawkhurst Gang v roce 1747. Poté, co se celníkům podařilo zabavit dvě tuny kontrabandu a uložit ho (jak se domnívali) bezpečně ve skladišti, šedesát členů gangu se za bílého dne vypravilo na skladiště zaútočit a vzít si zabavené zboží zpět, což se jim skutečně podařilo. Příběh měl ještě jednu opravdu drastickou dohru - na cestě ke skladišti totiž pozdravil jeden z vůdců gangu svého známého vesničana. Po vyrabování skladiště byla odměna za dopadení tak vysoká, že se dotyčný rozhodl oznámit autoritám jeho jméno. Vydal se proto spolu s místním celním úředníkem na cestu do Chichesteru. Naneštěstí se cestou zastavili v hospodě, jejíž majitelka měla mezi pašeráky své dva syny. Když vyslechla, jaký je jejich záměr, dala tlupě avízo a oba muži byli pašeráky polapeni a extrémně krutě umučeni. Brutalita jejich vraždy šokovala a vyprovokovala autority k tažení, které skončilo rozprášením tlupy a popravou jejích vůdců.

V neposlední řadě pak byli mezi oběťmi gangů také pasažéři a posádky ztroskotaných lodí - ačkoli to nebylo zdaleka tak časté, jak se nás snaží přesvědčit Daphne du Maurier ve své Hospodě Jamaica. Zákon totiž stanovil, že jakékoli zboží, vyplavené na pobřeží, je majetkem nálezce - za předpokladu, že  z vraku nezůstal nikdo naživu. Velmi ošklivě návodný zákon, co říkáte?

Zůstaňme tedy raději u historek méně temných a krvavých.
Pravdou bylo, že pašování bylo často veřejným tajemstvím celých komunit - jak říká historik v jednom z dokumentárních pořadů - pokud jste se ocitli za pašování před místním soudem, byla prakticky stoprocentní pravděpodobnost, že soudce je vaším pravidelným zákazníkem. Celníci se museli cítit opravdu osamělí ve svém boji za vykonatelnost práva a výběr správných daní.
Místní smetánka pak nezůstávala nijak pozadu.
Majitelé panství často byli zároveň vlastníci hospod v pobřežních vesnicích, jejichž nájemci s jejich tichým svolením, prodávali pašovaný alkohol i tabák. Zachoval se například záznam,  v němž majitel panství Metleigh Manor žádá o povolení prodat část "nalezeného vyplaveného zboží" v Londýně. Jistě zcela legitimní žádost - jak už víme, zákon říkal, že vyplavené zboží je majetkem nálezce (nebo, jako v tomhle případě, majitele půdy, na kterou byl vyplaven). Nepatrný háček je v množství zboží, o jehož prodej žádal - za jediný rok mělo hodnotu, která je ekvivalentem 200 000 liber v dnešních cenách. To muselo být vraků a náhodných nálezů na těch asi 50 km pobřeží, které dotyčný vlastnil! Jenže - kde není žalobce, není soudce a co dělat bez důkazů, že :-)

Ostatně tentýž majitel panství měl zároveň, čistě náhodou, samozřejmě, jednoho svého člověka přímo členem místní celní správy. Nepochybně proto, aby jí s čistým a upřímným srdcem pomáhal vykonávat její chvályhodnou činnost. Jak jinak :-)

Pravda, pašování už dávno vzal čas, ale s čím můžeme počítat najisto je, že prakticky každá vesnice má svoji legendu o pašerácích, místní hospodu s historkami o tajných tunelech a skladištích kontrabandu, nějakou tu pláž s příhodnou jeskyní a tu a tam muzeum podloudnictví.
.. Aspoň že ten čaj už je dneska lacinější!

Mimochodem, s nedostatkem čaje, jednoho z neoddiskutovatelných dnešních symbolů Británie, souvisí i tradice jeho pití s mlékem...ale o tom zase příště :-)