Hope Cove

Hope Cove

Monday 16 February 2015

OTEVŘENÝ NEBI

Nejspíš to bude jen náhoda, ale kdo ví...

V Devonu, víceméně poblíž naší základny, je hned několik kostelů, které to vzaly s tou otevřeností k nebesům hodně doslova.
Například takový St Peter the Poor Fisherman. Svojí dedikací svatému Petru, chudému rybáři, musel být jistě blízký ovečkám ve své komunitě, z nichž byla drtivá většina rybáři a rozhodně ne bohatými. Přesto byl tenhle kostelík, připomínající spíš něco mezi malou tvrzí a sýpkou, v polovině 19. století téměř opuštěn. Přispěla k tomu ničivá bouře v roce 1840, která strhla část střechy. Farníci ji nikdy neopravili, a tak je dodnes část kostela - jak už bylo řečeno v úvodu - otevřená nebesům.
Kostelík má ale rozhodně své kouzlo, proto se zde dodnes občas slouží mše, i když ho jinak nahradil nedaleko postavený novější kostel. Nemáme to daleko, takže bych Sv.Petra určitě zařadila na seznam možných cílů výletu, přestože jedna ze stránek, které jsou mu věnované, líčí přístup k němu takto: "Access can be rather ... interesting." :-)




Dalším kostelem, který potkal podobný osud je st Andrew´s Church, také nedaleko Hope Cove. I ten přišel o část střechy - přesněji celou jeho loď tvoří jen obvodové zdi, o střechu je kratší i jeho věž, a příroda si pomalu bere zpátky to, co jí lidé kdysi vzali.A proč vlastně ne, v tom věčném koloběhu času je to docela pěkně symbolické a rozjímat se dá v kostele bez střechy stejně dobře, možná dokonce líp, než v tom, který je kompletní a živlům uzavřený.




Do třetice jsem nechala kostel, který je otevřený nejen nebesům, ale jak se zdá, tak nejspíš i mocnostem pekelným - kostel Svaté trojice v Buckfastleigh. Ďábel se okolo něj ometal od samého začátku - už když jej lidi začali stavět, na vysokém kopci nad vsí, snažil se jim v tom všemožně zbránit. Nakonec ho zdeptali tím, že ke kostelu vede plných 196 schodů - ďábel byl zjevně líný pořád šlapat nahoru, aby jim zboural zdi, tak to nakonec vzdal. (Jak ovšem za chvíli uslyšíte, ne nadlouho!)
Jak to bývá, okolo kostela byl založen malý hřbitov - a na něm najdete podivnou stavbu. Vypadá trochu jako pavilonek, když se ovšem podíváte zblízka, zjistíte, že by to byl pavilonek velmi neútulný. Samé tlusté zdi a pevné mříze...kdepak pavilon - hrobka je to. A zatraceně dobře zabezpečná hrobka. Nic se dostane dovnitř a hlavně - nic se nedostane VEN!
Tuhle obezřetnost si vysloužil jistý Richard Cabell, místní pán, který žil v 17. století. Už za jeho života se šeptalo, že se spřáhnul s ďáblem. Rád honil se svojí smečkou na dartmoorských blatech, šuškalo se o znásilněných a zavražděných dívkách, o chudácích, které jeho psi uštvali pro zábavu k smrti, dokonce o vraždě manželky hned po svatební noci...Když v roce 1677 zemřel, uložili jeho tělo do rodinné hrobky...a hned následující noci několik k smrti vyděšených svědků líčilo, jak spatřili smrtelně bledého Cabella, jak na černém koni vyráží se smečkou vyjících ďábelských psů na svůj oblíbený hon po blatech. I poté, co nad jeho hrobkou postavili zmíněný "pavilon", osadili pevné mříže a pro jistotu ještě hrobku zavalili obrovským balvanem, neměl v hrobě klid. Dodnes se objevují svědectví, že z hrobky mezi mřížemi září podivné narudlé světlo a jsou slyšet výkřiky a sténání. Jestli je vám legenda povědomá, tušíte správně - právě tahle pověst totiž inspirovala Sir Conana Doyla k napsání slavného Psa baskervillského.

Legendu přiživil také relativně nedávný objev - že se pod kostelem nachází jeskynní systém, o tom se vědělo poměrně dlouho (minimálně existovaly pověsti o lidech, kteří se propadli do podzemí nebo v něm zabloudili). Při speleologickém průzkumu pak nalezli nadšení vědci pozorouhodný útvar - spojením stalaktitu a stalagmitu vznikla v jeskyních "soška", která nápadně připomíná gentlemana v rohatém klobouku ze 17. století. Objev získal na skutečné přízračnosti ve chvíli, kdy bylo měřením zjištěno, že se nachází prakticky přímo pod hrobkou Richarda Cabella.
Bohužel, neblahá proslulost a ďábelské legendy byly zřejmě také zkázou kostela - posledním hřebíčkem do jeho symbolické rakve byla jedna noc v roce 1992, kdy někdo založil oheň přímo pod hlavním oltářem - spekuluje se o satanistickém rituálu, který se vymkl kontrole. Ostatně o černých mších a podivných rituálech se v souvislosti s Holy Trinity mluvilo po staletí. Kostel vyhořel a propadla se jeho střecha - čímž vznikla další krásná ruina. Tentokrát ovšem možná odkazující spíš ke spojení s peklem než s nebesy.
 

3 comments:

  1. This comment has been removed by the author.

    ReplyDelete
  2. Jako vždy, úžasně zajímavý příspěvek, milá verlit!
    Miluji kostely bez střech, mnohem víc mi pak připomínají kamenné kruhy a paloučky v lesích, a působí pak mnohem "svatěji" než ty uzavřené střechou ...

    ReplyDelete
  3. Hm... a když se zadaří, hm.... to budou fotky, hm.... :-)

    ReplyDelete